Dnes je úterý 20.02.2018,
svátek slaví:
Oldřich
Zítra má svátek: Lenka - Blahopřejeme
Zašlete květinu:
České květiny - online
Počasí Česká republika

Počasí

Pořádané akce
+ Zdarma přidat akci Kalendář akcí zde »

Reklama

Ubytování v regionech
Pozvánka na výlet
Aquacentrum Bohumín - Ostravsko
Aquacentrum Bohumín Aquacentrum Bohumín nabízí  plavecký bazén  o délce 25 m a 5 plaveckých drah. ...
Aquapark Špindl - Krkonoše
Aquapark Špindl Aquapark - Špindlerův Mlýn Vám nabízí příjemnou relaxaci v rekreačním a dětském ...
Horská bobová dráha - Krkonoše
Horská bobová dráha Horská bobová dráha  je dlouhá 900 m, z toho je 700 m sjezdu. Na horní stanici Vás ...
Hrad Bečov nad Teplou - Západočeské lázně
Hrad Bečov nad Teplou Hrad Bečov nad Teplou.  Při jeho prohlídce Vám bude průvodce vyprávět historii vskutku ...
Lázně Bohdaneč - Pardubicko
Lázně Bohdaneč Lázně Bohdaneč je turisticky zajímavý východočeský region,  oplývá rybníky a ...
Minoritský klášter ve Znojmě - Jižní Čechy
Minoritský  klášter ve Znojmě Minoritský  klášter ve Znojmě. Minoritský klášter najdeme ve městě Znojmo, v ...
Mořský svět - Praha
Mořský svět Mořský svět. V září 2005 bylo otevřeno v Mořském světě obří akvárium, největší ...
Možděnice - Pardubicko
Možděnice Vítá vás skanzen Možděnice. Nabízíme vám tip na výlet.  Dílny venkovských řemesel ...
Muzeum východních Čech - Královehradecko
Muzeum východních Čech Muzeum východních Čech v Hradci Králové je jedním z největších regionálních ...
Naučná stezka - Šumárnická - Bílé Karpaty
Naučná stezka - Šumárnická Šumárnická naučná stezka vede Dolňáckém a Horňáckém.  Vítejte v Bílých Karpatech. ...
Pinkasova synagoga - Praha
Pinkasova synagoga Pinkasova synagoga. Kromě využití jako pietního místa je synagoga během vysokých ...
Rozhledna Oslednice - Vysočina
Rozhledna Oslednice Rozhledna Oslednice.  Na vrchu Oslednice (577 m) u Telče stávala dřevěná ...
Ski areál Brněnka - Jeseníky
Ski areál Brněnka Ski areál Brněnka nabízí  3 sjezdovky a  2 vleky s celkovou kapacitou 1000 osob za ...
Štefánikova hvězdárna - Praha
Štefánikova hvězdárna Štefánikova hvězdárna stojí v Petřínských sadech u Hladové zdi, vybudované v době ...
Třebíč - Bazilika sv. Prokopa a židovská čtvrť - Vysočina
Třebíč - Bazilika sv. Prokopa a židovská čtvrť Třebíč - Bazilika sv. Prokopa a židovská čtvrť. Románsko-gotická bazilika sv. Prokopa a ...
Zámecký pivovar - Polabí
Zámecký pivovar Zámecký Pivovar se nachází v bezprostřední blízkosti Labe v sousedství mlýna a zdymadla. ...
Zámek Mělník - Praha
Zámek Mělník Zámek Mělník. Z oken mělnického zámku je vidět soutok Labe a Vltavy. V době, kdy se ...
ZOO Park Vyškov - Brno a okolí
ZOO Park Vyškov ZOO Park Vyškov. V zoologické zahradě Vyškov se nachází  výběhy venkovních expozic ...
Zřícenina hradu Helfštýn - Haná
Zřícenina hradu Helfštýn Zřícenina hradu Helfštýn. Hrádek založil v roce 1306 loupeživý rytíř Friduš z Linavy, ...
Rozmanite-ubytovani.cz » O České republice

O České republice




Česká republika leží na křižovatce Evropy a proto bylo její území osídleno
již v pravěkých dobách.V průběhu staletí se vyvíjela v mnoha podobách
a její hranice měly různé podoby. Její historie má více než tisíc let. Má také
nesmírně bohatou historii, která zanechala stopy v mnohých podobách, historických
památek a kulturních děl. Je krásné navštívit zemi, která oplývá architektonickými
klenoty v podobě hradů zámků, katedrál,kostelů a starých romantických měst.
 

Česká republika se honosí 12 objekty, které jsou zapsány na seznamu světového
kulturního dědictví UNESCO.
V roce 1993 vznikla Česká  republika. Rozdělením
Československa. Zkládá  se ze tři zemí, které mají bohatou historii.Jsou to
Čechy, Morava a Slezsko. Žije v ní přes 10 mil. obyvatel ve14 krajích. Hlavním
městem je Praha. Velká, krajská města jsou také Brno, Plzeň, Ostrava, Olomouc.
Česká republika má vysokou hospodářskou a životní úroveň se stále rostoucí
ekonomikou.

Od roku 1999 je členem NATO a od roku 2004 je členem Evropské
unie.Milióny turistů navštěvují Českou republiku, pro její zajímavou historii
nádhernou  kulturu a přírodu.      



Velký státní znak

   Thumbnail for version as of 00:25, 6 June 2012


Malý státní znak:

Thumbnail for version as of 00:26, 6 June 2012



Státní vlajka České republiky        

Flag of the Czech Republic.svg



Standarta prezidenta                  

Thumbnail for version as of 04:33, 26 March 2012

 

Státní pečeť České republiky

Thumbnail for version as of 23:37, 7 February 2006




Státní hymna  České republiky    

Státní hymna je snad nejznámějším českým symbolem, vedle české vlajky. Státní hymnu tvoří první sloka písně Františka Škroupa na slova Josefa Kajetána Tyla "Kde domov můj". Je hrána při slavnostních příležitostech, státních svátcích, sportovních utkáních apod.

Píseň Kde domov můj? zazněla poprvé v Tylově hře Fidlovačka. Text k písni napsal Josef Kajetán Tyl a hudbu složil František Škroup.

Text hymny:

"Kde domov můj, kde domov můj,

voda hučí po lučinách,

bory šumí po skalinách,

v sadě skví, se jara květ,

zemský ráj to napohled,

a to je ta krásná země,

země Česká, domov můj,

země Česká, domov můj."




České korunovační klenoty


Klenoty
 

 

Karel IV.  Římský císař, český, lombardský a arelatský král,
hrabě lucemburský,markrabě moravský

  

 

Charles IV-John Ocko votive picture-fragment.jpg

 




 Pražský hrad


Pražský hrad


Tajnosti Pražského hradu

Kde se převlékají slavní hudebníci, než vykročí před publikum Španělského sálu?
A mají vůbec hradní hosté místo, kde si mohou zout boty, natáhnout nohy a na
chvilku si docela lidsky pohovět?

Který hradní koberec prošlapalo nejvíce vážených bot a střevíčků? Z jaké
pohovky se do kamer usmívají prezidentské či královské páry?
Procházku hradním zákulisím začneme v Galerii Rudolfa II. Plní očekávání
vstupujeme do míst, kde Rudolf II. shromažďoval svou sbírku soch, obrazů a
kuriozit.
 

Namísto tajemna na nás však dýchá jen prázdnota velikého sálu. Musíme se
spokojit s vlastní fantazii a představit si pestrou sbírku obrazů a soch, jejíž
osud vzal do rukou Rudolfův bratr Matyáš. Po Rudolfově smrti, v roce 1612,
odvezl část obrazů do Vídně, o zbytek sbírky se ,,postarala''
třicetiletá válka.
 

Část zbývajících obrazů použil Josef II., syn Marie Terezie, ve své neblaze
proslulé aukci. Torzo sbírky můžeme nalézt v Obrazárně Pražského hradu. Bez
újmy přežila jen hudba, která zde zní díky cyklu Hudba Pražského hradu.


Španělské zákulisí
Za impozantními dveřmi se skrývá chlouba Pražského hradu Španělský sál.Typické
zákulisí pro umělce jako v divadle zde není. Umělci či politici se v těchto
výsostných prostorách musejí spokojit s lehkou improvizací. Zázemí či krátké
soustředění mohou nalézt v přísálí Španělského sálu,průchozí místnůstce,
vybavené jen několika dobovými křesílky. Už jimi musel vzít za vděk nejeden
slavný umělec.
 

Pokud však vystupuje v sále celý orchestr, má jistou výhodu. Jako shromaždiště
před nástupem na pódium mu slouží mistnost za celní zdí sálu,ne větší než
běžný obývací pokoj. Odtud také vede úsporné schodiště do osmi šatniček,
poskládaných do dvou páteří nad sebou. Sem se vejde až několik desítek
hudebníků. Musí. Na každého připadá jeden až dva metry čtvereční. Zásahy do
hradních prostor, byť zákulisních, ctí především dobu jejich vzniku.
 

Odměnou je těm hudebníkům, jejichž šatny sousedí přímo se sálem, netradiční
pohled do Španělského sálu skrz prosklenou stěnu, od prostor veřejných
oddělenou jen mohutným závěsem. Ovšem stačí odkrytý růžek a diváci v sále mají
o zážitek víc.


Ve víru tance
Při pohledu z balkónku do sálu se tají dech. Rázem se vracíme zpět na začátek
17. století.I ve Španělském sále byly shromažďovány sochy rudolfínské sbírky.
Zda právě uměnímilovný císař pořádal mezi svými sochami hudební produkce,to
není známo, ale jisté je, že pár korunovaných hlav si zde při poslechu hudby
jistě přišlo na své. Velikou oslavu tady uspořádal Friedrich Falcký, Zimní král,
na počest narození svého syna Ruprechta v roce 1619. Poslední korunovační ples
zde proběhnul v roce 1836 při korunovaci posledního českého krále, Ferdinanda
V., zvaného Dobrotivý.


Tajné vězení
Dřevěné dveře v pozlaceném dominantním rámu nás na dobře utajený kód
vpouštějí do reprezentačních prostor prezidenta. Kromě kovových truhlic a nábytku,
vzpomínek na doby králů, nás rázem upoutají železné dveře v kamenné zdi. Jsme
před Bílou věží, zbytkem původního opevnění hradu ze 12. století.
Věž, která prostupuje všemi patry, byla v celé své výšce přestavěna. Vzniklo
tak dobře utajené vězení, využívané až do poloviny 16. století. Seznam jeho
dočasných nájemníků jistě stojí za pozornost.Pykal zde Záviš z Falkenštejna či
král Václav IV.


Vítejte v Oktogonu
Procházíme kolem zdi dýchajících architekturou 12 a 15. století. Ocitáme se v
Janákově síni neboli v Oktogonu.Při státních návštěvách se zde konají tiskové
konference. Veřejnost se sem dostane jen při pravidelných dnech otevřených
dveří.Vstupujeme do prosluněné místnosti, první Masarykovy pracovny. Řada
vysokých oken, tvořících celou jednu zeď, poskytuje příjemný výhled na část
podhradí.

Neméně příjemná, ale výrazně prostornější je bývalá pracovna
prezidenta Edvarda Beneše.Za protektorátu v ní působil i prezident dr. Emil
Hacha. Státnický ruch tady ovšem neutichá ani dnes.Předávají se zde
diplomatické listiny, probíhají tu slavnostní přijetí.


Slavný koberec
Pokud bychom pátrali po stopách hudby, byly bychom na místě - v Hudebním
salónu, kde zněla hudba již v 18. století, nejprve za Marie Terezie, později za
prezidenta Masaryka.Nepřehlédnutelnou vzpomínkou na Marii Terezii jsou zlaté
zářivé rokové lustry. Dnes je salónek vyhrazen především oficiálním setkáním
prezidenta. Pokud přijedou prezidentské, královské  či císařské páry jsou
usazeny do dobové sedací soupravy v sousedním Habsburském salónu, se stěnami
plnými portrétu šlechticů.

Po nezbytném fotografování mohou vzácní hosté rychle
pokračovat do dalších prostor. Kam? Jsou - li znaveni, tak do vysoce utajeného
VIP apartmá, které najdeme jen kousek přes chodbu. Nejprve však ale projdeme
Trůnním sálem, vstupní branou pro všechny oficiální a vzácné návštěvy.Největším
unikátem je zde bezesporu koberec. Šlapali po něm prezidenti, králové,japonský
císařský pár, britská královna, ale také hudebníci Mick Jagger, Paul Mc Cartney
či Michael Jackson.


Návrat do reality
Ze sálu vycházíme na chodbu, která vede na Pacassiho schodiště z 18. století,
po němž hosté vystoupají právě do Trůnního sálu. Pokud by však vkráčeli do
protilehlých dveří, ocitli by se v oáze klidu. Bez blesku fotoaparátu,povinných
úsměvů a stisku rukou, ve VIP apartmá.
Obloukem jsme zpátky v Janákově hale a procházíme otiskem zatím
poslední úpravyinteriéru, velkými dveřmi ve zlatém rámu, zabezpečenými
současnou technikou.Jediný krok a jsme zpátky v současnosti.



Proč je hradní ulička Zlatá ?...
Slávu Zlaté uličky založil císař Rudolf II.a jméno ji daly zlatníci. Stala se klenotem Pražského hradu. Zlatá  ulička dostala jméno po zlatnicích, kteří ji obývali od 17.století.

Její historie však sahá až do století patnáctého. Na počátku jedné z nejvyhledávanějších návštěvnických atrakcí Pražského hradu byla obranná hradba vystavena v 15.století hradním architektem Benediktem Riedem. Stavitel nechal v mohutné hradbě vyklenout oblouky a prostor, který v nich vznikl, začal využívat chudší personál hradu jako nouzové přístřeší. Lidé si výklenky zakryli prkny nebo nějakou provizorní stěnou a uvnitř přebývali.

 

Zlatá ulička patří k nejromantičtějším částem Hradu a zároveň je cenným dokumentem o životě na okraji společenského žebříčku přímo v sídle českých vládců. Císař Rudolf II.nakonec tomuhle obývání oblouku dál oficiální řád. V roce 1597 vydal dekret, kterým oblouky přidělil hradním střelcům,tedy personálu, který střežil vstupy do hradu. Střelci si mohli každý podle svých možností oblouky obestavět, vytvořit si skromný domeček. Základem se stala zadní stěna hradby a před ní představené zbývající stěny.

Ani ve středověku však bydlení ve Zlaté uličce nepatřilo zrovna k luxusním. Většina domků obsahovala jen jeden oblouk, pouze některé pak zahrnovaly oblouky dva. Nahlédnete - li dnes do obchodů a galerií v domech, můžete si o tehdejším životě udělat představu. Maličké místnosti s nízkými stropy, pec či ohniště v malé předsíni, někdy ještě padací dveře do sklepa. Pro vodu se chodilo do kašny na blízké náměstí svatého Jiří, záchod byl dlouhou dobu jediný pro celou uličku.

Zlato a kuřátko.....
Střelci začali domky postupně pronajímat, mnohdy i lidem, kteří jinak neměli s Hradem nic společného.Velmi často se tady usazovali zlatníci, kteří neměli peníze na zaplacení cechovních poplatků dole ve městě. Jejich přítomnost tedy přinesla uličce název Zlatnická a teprve v 19.století se název změnil na Zlatou. Skladba obyvatel tu byla pestrá, některé domečky se změnily v krčmy.

Dochovaly se zprávy o stížnostech jeptišek z Jirského kláštera, že je ruší hluk ze Zlatě uličky. Kromě zlatnického řemesla si však obyvatelé uličky malebných domků vydělávali i kuriózním způsobem, totiž posluhováním vězňům,kteří si odpykávali tresty v blízké bílé věží či Daliborce.Tahle vězení byla prominentní, obvykle je obývali urození provinilci, kteří byli dostatečně movití na to, aby si pobyt v žaláři celé délce hradby.Tam dokonce i jednu dobu byly posady s drůbeží.Zprávy o stížnostech některých obyvatel o prosakování neřádstva od drůbeže to potvrzují.

Kafka i vědma.....
V 19.a 20.století už mnoho majitelů využívalo své domky ve Zlaté uličce jako turistickou atrakci. Stylově je vybavili a umožňovali návštěvníkům Hradu jejich prohlídku za úplatu. Kouzelná atmosféra místa lákala i přes skromné podmínky k životu do Zlaté uličky umělce.V domku číslo 22 žil v letech 1916 až 1917 spisovatel Franz Kavka.Domek totiž patřil jeho sestře Otýlii Davidové a ta ho bratrovi, který si toužil odpočinout od rušného středu Prahy, poskytla k užívání.V domku číslo 12 bydlel spisovatel a dramatik Jiří Mařánek, v domě číslo 14 pak ještě ve 40. letech minulého století žila proslulá pražská vědma, jasnovidka a kartářka Matylda Průšová.Příběh jedné z typických figurek Zlaté  uličky, která nakonec zemřela po výslechu na gestapu,dodnes připomíná zašlý vývěsní štít hned vedle domovních dveří.

V roce 1952 vykoupila domečky Kancelář prezidenta republiky a vznikla jednotná koncepce na jejich úpravu.V domcích měla být vytvořena expozice evokujici život na Hradě v průběhu staletí.Byly tedy zařízeny historickým nábytkem, umístily se do nich figuríny, představující například mušketýra, alchymistů, podomka...Byl vypracován projekt na rekonstrukci a úpravu domků,na něm se podílel i Jiří Trnka. A současná pohádková barevnost domečků je výsledkem právě jeho fantazie. Původně tak barevné nebyly, ale Trnkovo pojetí jim dodalo pohádkovou atmosféru.Typická zahrádka se slunečnicemi před modrým domečkem ostatně jako by vypadla z Trnkových ilustrací.

V současné době pronajímá Správa Pražského hradu jednotlivé domky na základě pravidelných výběrových řízení především jako prostory pro obchody a galerie.Turisté dnes za vstup do Zlaté uličky platí.Pokud vstupné platit nechcete, musíte do Zlatě uličky přijít buď před devátou ranní, nebo večer těsně před pátou.Krámky mají obvykle otevřeno do šesti a atmosféra rozzářené, zasněžené Zlatě uličky patří k tomu nejkrásnějšímu, co se dá při prohlídce Hradu zažít.

Nejvzácnější knihy na území České republiky.....

1.Kodex vyšehradský - rok vzniku asi 1085, hodnota nevyčíslitelná

2.Velislavova bible - rok vzniku asi 1340, hodnota stovky miliónů korun, možná miliarda korun

3.Pasionál abatyše Kunhuty - doba vzniku období gotiky,hodnota desítky miliónů,možná sto miliónů korun

4.Žaltář Hanuše z Kolovrat - rok vzniku 1438, hodnota desítky miliónů korun

5.Životy svatých otců - rok vzniku 1516, hodnota desítky miliónů korun

Je ještě pořád Nerudova?...
Jedna z nejznámějších pražských ulic je doslova řečištěm mohutného proudu turistů valícího ho se k Hradu a zase zpět. A podle toho to tam vypadá.Obchody se sklem a suvenýry, komerční galerie, směnárny, drahé restaurace s menu v několika jazycích,průčelí hotelu.To vše dělá podle mnoha malostranských usedlíků z Nerudovky skanzen, který už není k normálnímu žití.

Je tedy Nerudova ulice ještě pořád českým rodinným stříbrem,rázovitou starosvětskou uličkou, kterou tak proslavil spisovatel, po němž se dnes tato strmá část Královské cesty pod samotným Hradem jmenuje? Nebo se už stala tím, co nazývají skeptici pražským Disneylandem, tedy předraženou duchaprázdnou kulisou pro turisty, v níž už není místo pro obyčejný obchod s potravinami, trafiku či normální hospodu? Pravda je někde uprostřed.

I kdyby Nerudovu ulici neproslavil samotný Jan Neruda v Povídkách malostranských, patřila by i tak mezi nejcennější poklady staré Prahy.Její mimořádnost spočívá v koncentraci té nejcennější architektury a bohaté, v mnoha případech až mystické historie jednotlivých domů ve svahu jednoho z dominantních pražských kopců.Honosné barokní paláce tvořily její nádhernou atmosféru stejně jako průčelí měšanských domů.Proslulí stavitele a sochaři, množství domovních znamení a spousta zajímavých a slavných lidí, kteří v oněch dobách žili, to vše dodnes tvoří ducha Nerudovy ulice. Těžko uvěřit , že by ho zabilo pár obchodů s předraženým broušeným sklem. Nerudova ulice totiž patřila k důležitým místům Prahy mnohem dříve, než dostala jméno po svém slavném rodákovi.

Její dlažbu rozeznívala kopyta koní českých králů a ozvěna té slávy je slyšet v zákoutích malebné a tajemné ulice dodnes.

Strmá ulice pod Hradem se nejdříve jmenovala Strahovská, ale její horní část nesla jméno Na Dláždění. Do roku 1711 dělila dnešní Nerudovu ulici na dvě části Černá či Hansturkovská brána s cimbuřím a padacím mostem, která pocházela už z přemyslovských dob.Kvůli lepší sjízdnosti se napříč ulicí kladly dřevěné krokve, německy zvané sparren. Od 17. do 19.století se tedy ulici říkalo Sparrengasse. Údajně kvůli chybnému zápisu v městských listinách se pak ulici říkalo i Sporengasse, český Ostruhová. Dlouho se pak tradovalo, že název Ostruhová dostala ulice proto, že jezdci museli v příkrém stoupání pobízet koně ostruhami, ale pravda to prý není.

Stavby v Nerudově ulici dodnes zdobí řada domovních znamení a mnoha připomínají slavnou historii obyvatel takto označených domů.Jan Neruda například bydlel v domě U Dvou slunců, kde měl jeho otec krám.Později se usadil v domě U Tři černých orlů.Dům U Tři housliček obývala houslařská dynastie Edlingerů, na jejichž nástroj hrál i Beethoven.Se svými necelými šesti metry šířky má tento dům i primát jedné z nejužších staveb staré Prahy.

V domě U Zlaté podlovy byla vůbec první lékárna na Malé Straně a slavný svůdce Casanova tam prý jednou lékárníkovi zaplatil zaručeným receptem na slábnoucí mužskou potenci.V domě U Zeleného raka žil nějakou dobu malíř Petr Brandl,v domě U Bílého anděla pak český cestovatel Emil Holub.V Bretfeldském paláci v čísle 33 pobýval Mozart, mouřeníny ve stupni bráně Morzinského paláce s číslem 5, stavby od architekta Santiniho, vytvořil proslulý barokní sochař Maxmilián Brokoff.V domě číslo 3 sídlila Kajetánka, divadlo v němž tvořil Josef Kajetán Tyl a hrál Karel Hynek Mácha.

I dnes, přestože to tak na první pohled nevypadá, se v Nerudovce ještě stále bydlí.

I když se život v Nerudově ulici zřejmě už nikdy nevrátí do stagnujícího poklidu 70. a 80. let minulého století, nepřestane být tahle ulice jedním ze symbolů české kultury a historie. Stačí se po ní projít někdy v noci. Za oslňujícími cizojazyčnými nápisy s neonovými reklamnimy štíty barů a směnáren lze ještě stále spatřit stará dobrá domovní znamení. A také stíny všech těch důvěrně známých postav a postaviček, kterými svoji ulici jednou provždy zabydlel sám Jan Neruda.

Srdce Prahy tiká...

Co je vidět na orloji...

Pražský orloj ukazuje střední sluneční čas,staročeský, planetní, hvězdný a německý čas i měsíční fáze.

Celý orloj - čtyřiadvacetník - ukazuje staročeskou hodinu ,odvozenou ve středověku od italské, počítá se od západu slunce.

Orloj půlový - německá hodina,má římské číslice, dvanáct hodin pro dopoledne a dvanáct pro odpoledne.

Tmavý pruh ukazuje astronomický soumrak.

Zlacené křivky - planetní(babylonský) čas,počítá se dvanáct hodin od východu do západu slunce.

Obrazy znamení zvěrokruhu namaloval Josef Mánes.

U ciferníku se pohybují postavy nazvané Smrtka,Turek,Marnivec a Lakomec.

Ve dvou okénkách pochoduje dvanáct apoštolů.

V nejvyšším okénku po průvodu apoštolů kokrhá kohout.

Říká se, že Praha je stověžatá. Ne každá věž má své hodiny, ale i tak jich je na špičkách matky měst šest desítek.Své velké hodiny mají i paláce a jiné významné domy.Proto má Praha také muže, kteří lezou do věží a na půdy, hodiny čistí, opravují,rozebírají a zase skládají. Nebo vyrobí hodiny nové.

Každé staré, velké mechanické hodiny mají své kouzlo.A každé jsou jiné.Jedno však mívaly společné.Každý den musel někdo vyšplhat ke strojku a klikou je natáhnout,aby hodiny vydržely celý den.Srovnal vždycky i nějakou tu minutku, o kterou se ručičky odchýlily od přesného času.Po válce se začaly hodiny předělávat na elektrický pohon.Paradoxně tak některé přestaly jít přesně.Když se stroj kontroloval jen jednou za týden nebo ještě méně často, minutky se nasčítaly a hodiny měly ostudu.

Dnes zbyly v Praze jediné hodiny, které se každý den natahují klikou - ty na Loretě.

Nový stroj nedávno dostaly také největší pražské hodiny, jejichž ciferník má šest metrů v průměru.Jde o prosklené hodiny na věži kostela Nejsvětěšího srdce paně na náměstí Jiřího z Poděbrad.Dnes už jsou skoro všechny stroje vybaveny zařízením,které přijímá časový signál ze satelitu. Jdou tedy přesně.

                          

Orloj ale má zcela jiné srdce...

Takže - jak to vlastně bylo s pražským orlojem? Už v roce 1405 byly uvedeny do chodu hodiny na věži Staroměstské radnice V roce 1410 pak postavil orloj Mikuláš z Kadaně.Výpočty pro stroj dělali učenci z Univerzity Karlovy a ručně kovaná kola z té doby se v orloji otáčejí dodnes. Stejně jako starší kola pro odbíjení vězních hodin,která byla k orloji připojena. Tehdy ale neměl orloj boční ciferníky, nekorzovali na něm apoštolově ani necinkala smrtka. Ukazoval čas, datum a postavení planet.

Mistr Hanuš ovšem skutečně existoval. Byl orlojníkem asi osmdesát let po spuštění stroje a hodně orloj zdokonalil. Nebyl ale oslepen ani nezastavil chod stroje. Po něm přišli další ,,ošetřovatelé"a zdokonalovatelé. Veselá historka se traduje o Janu Steinmeisselovi - přijal funkci orlojníka, prohlédl si stroj a hned druhý den přišel s hrůzou v očích vrátit klíče.

Zajímavou postavou byl na sklonku šestnáctého století Jan Táborský. Dostal orloj do péče, když orloj stál. Opravil ho, propojil kalendář s hodinami a přidal dvanáctihodinový číselník s římskými číslicemi. Sepsal pro své následovníky knihu, v níž zaznamenal opravy a dal návod k vypočtům postavení Slunce a Měsíce. Jenže pak málem způsobil požár a byl vyměněn. Po čase ho konšelé přišli žádat, aby se vrátil zpět do funkce, což prý učinil. Jen ta kniha se nedochovala, existuje však její opis z roku 1588.

Přesne srdce orloje...

Doby, kdy orloj stál, se v jeho historii často opakovaly. Už v osmnáctém století se uvažovalo o jeho odstranění, naštěstí se našel muž, který orloj v roce 1787 opravil.Víme, že se jmenoval Jan Klein. Od roku 1824 zase orloj stál a spuštěn byl po více než čtyřiceti letech.

Poslední velkou pohromou bylo bombardování Prahy na sklonku druhé světové války.Tehdy, stejně jako dnes, se o orloj starala firma Hainz

Pražský orloj se natahovat nemusí. I jeho stroj už pohání elektřina.Srdce orloje vyrobil potomek slavného vynálezce Božka - Romuald Božek.Zkonstruoval speciální chronometr, který je dnes srdcem hodin.To srdce udává takt hodinám. A tepot těch slavných hodin zní jako tlukot srdce Prahy.

Praha je hlavní město České republiky plná památek a kouzelných pověstí.
První okruh...

1.Prašná brána,2. Staroměstské náměstí, orloj,3. Karlův most, dům U Válečku, Kampa,4. Jezulátko,5. Nerudovka,6. Loreta, 7.Hrad, Staré zámecké schody,8 židovský hřbitov, 9.Staroměstské náměstí - dům U Kamenného zvonu, Ungelt, 10.kostel Svatý Jakub.

1. Prašná brána.....

K tomuto důležitému orientačnímu bodu trefíte snadno od Hlavního i Masarykova nádraží nebo metrem trasy B na stanici Náměstí Republiky. Tady začíná královská cesta, tudy vcházely do hlavního města korunovační průvody českých králů. Gotická brána dostala své jméno už v 18 století, kdy tu měla stráž skladiště střelného prachu

Tip: Vyšlápněte si všech 186 schodů a rozhlédněte se. Uvidíte stověžatou Prahu jako na dlani a můžete zkusit odhadnout další zastávky našeho výletu.


2. Srdce Prahy.....

Od Prašné brány vede Celetná ulice až na Staroměstské náměstí. Všechny ulice v okolí mají jména po řemeslnících, kteří se v nich soustřeďovali - Truhlářská, Soukenická...Ale proč Celetná? To je od slova caletník - pekař perníku. Z ústí ulice uvidíte Staroměstskou radnici i orloj.

                      

Podle pověsti postavil orloj na objednávku pražských radních Mistr Hanuš. Aby nemohl už nikomu vybudovat podobný zázrak, hradní ho nechali oslepit. Mistr Hanuš se proto nechal dovést k hodinovému stroji, sáhl do soukolí a orloj zastavil. Sto let ho potom nikdo nedokázal opravit.

Nebylo to tak - orloj byl postaven podle výpočtu učenců z Karlovy univerzity v roce 1410 a od té doby ho pohanějí stejná ručně kovaná kola.

Tip: Všimněte si nejen dvanácti apoštolů, ale také čtyř pohyblivých figur kolem ciferníku - smrtka kývá na Turka, ale ten vrtí hlavou, nechce s ní jít. Lakomec potřásá měšcem a marnivec se vzhlíží v zrcadle.Celé představení ukončí kohout svým kokrháním.


3. Zázrak u mostu.....

Proplést se přes malý rynek a uličkami kolem Klementina(uvnitř je krásná veliká knihovna a právě tady se už po staletí zaznamenává počasí a teplotní rekordy) na Karlův most je docela jednoduché. Většinou stačí jít s davem. Most dal postavit císař Karel, tehdy ještě bez soch, ale trval prý na tom, aby se malta vylepšovala vajíčky. Od těch dob se traduje historka o jednom českém městě, odkud poslali vejce na most vařená na tvrdo, aby se cestou nerozbila.

                    

Tip: Na druhém břehu stojí dům U Válečku.Jeho okna se dívají na most, v průčelí je obraz panny Marie, věčné světýlko a dva dřevěné válečky ze starodávného mandlu.

Ten obraz dělá zázraky. Připlul kdysi za veliké povodně - sotva ho Malostranští vylovili a začali se k němu modlit, voda opadla.Pověsili obraz na dům, kde byl mandl. Ten starý mandl se jednoho dne rozpadl.Těžká korba plná kamenů spadla rovnou na dívku, jež mandl obsluhovala.Dívka to byla hodná a zbožná, modlila se k panně Marii z toho obrázku, a světě, div se! Když ji vyprostili, nebylo ji vůbec nic.


4. Odbočka k Jezulátku.....

Jste - li zdatní chodci, sejděte na Kampu. Přidáte si kousek romantické cesty. Na konci náměstí stojí dům, kde žil Jan Werich.Když těsně před ním zabočíte vpravo, přijdete k domu, jehož balkónek zdobí dvě vily - tady žil malíř Jiří Trnka. Před domem uvidíte známé mlýnské kolo a úzkým průchodem se dostanete na Velkopřevorské náměstí ke zdi, na kterou se odedávna píšou vzkazy a básně. Podle pomníčku, jež tu vznikl, se jí posledních pár let říká Lennonova. Odtud kolem sídla maltézských rytířů a Nostického paláce dojdete ke kostelu Panny Marie Vítězné.Tady se můžete podívat na slavné Pražské Jezulátko. Pak Karmelitskou ulicí snadno dojdete na Malostranské náměstí. Když si nechcete výlet prodloužit, běžte z Karlova mostu na náměstí rovnou.

Tip: Další vyhlídkou, která se vám nabízí, je věž tohoto chrámu.


5. Obrázkové domy.....

Nerudova ulice, to je pravá pokladnice domovních znamení. Chcete vidět jedno z nejkurióznějších? Seběhnete pár schodů vlevo na Jánský vršek a uvidíte dům U Osla v kolébce. Tady prý ve věži konával své pokusy sám magistr Kelly, kterého do Prahy pozval Rudolf II. Magistr neměl uši - kdysi mu je v Anglii usekli za šarlatánství, nosil proto dlouhé vlasy. Jednou domácí onemocnělo dítko. Volala tedy na magistra do věže, zda by ji nepomohl. Jak se vyklonil, vítr jeho vlasy nadzvedl a ukázaly se ošklivé jizvy. Kelly se urazil a z nemocného dítěte udělal v kolébce oslíka. Nešťastná matka se dlouho musela modlit v nedalekém kostelíku, aby vše napravila.

Až budete zase stoupat Nerudovkou, nezapomeňte na dům U Dvou slunců, kde žil Jan Neruda, a pak pokračujte po Radničních schodech vzhůru, až dojdete na Loretánské náměstí.

Tip: Cestu na Jánský vršek nedoporučujeme v pátek o půlnoci. To tady straší bezhlavý hořící kostlivec, a protože se neví, co by ho vysvobodilo, bude tu nejspíš strašit navěky.

6. Mariánská zvonkohra.....

Nejlépe je přijít k loretánskému klášteru chvíli před celou hodinou a vyčkat. Pověstná zvonkohra začne vyzvánět mariánský chorall. Víte, že Loreta má poslední hodiny v celé Praze, které se každý den ručně natahují? A pověst o zvoncích znáte?

Tenkrát žila v uličce nazvané Nový svět chudá vdova se spoustou dětí. Na nejhorší časy si schovávala šňůru s penízky, které její děti dostaly při křtu. Pro každého jeden. A zlé časy přišly - v Praze začal řádit mor. Vdově zemřelo první dítě. S pláčem stáhla penízek ze šňůry a donesla ho do Lorety, aby za jeho duši pověsili na věž zvonek. Jen došla domů,zas stahovala penízek a její děti - jedno za druhým - umíraly. Když se pak vrátila domů sama a s prázdnou šňůrkou, i ona ulehla, také nemocná.,,Kdo teď ale nechá zvonit za mou duši?" ptala se smutně. V tu chvíli se rozezněly všechny loretánské zvonky a od těch dob pravidelně vyzvánějí.

Tip: Před zvoněním nebo po něm máte dvě možnosti - buď si jdete do kláštera prohlédnout zlatý poklad, nebo si dejte naproti U Černého vola.jednoho ,,kozla''.Je to jedna z posledních normálních hospod v historickém centru Prahy.


7. Kde se střílelo.....

Až půjdete zpátky, nevracejte se na schody, ale jděte rovnou na Hrad. O Chrámu svatého Víta, o bazilice svatého Jiří nebo o Zlaté uličce by se daly napsat tlusté knihy. Jen si je v klidu prohlédněte, a pokud vás ještě neopustila láska k věžím, můžete nejen na věž Svatovítského chrámu, ale až do Daliborky, kde se uvězněný zeman z Kozojed naučil hrát z dlouhé chvíle na housle. Když míříte na Staré zámecké schody,v pravo je krásná vyhlídka s cimbuřím.To je místo, kde stával kanon,kterým se střílelo v Praze poledne. Výstřel byl znamením pro zvoníky, aby začalo z kostelů znít poledne.

Tip: Než sejdete až k vyhlídce, odbočte vlevo do purkrabství - zastávku ocení děti.Je tu muzeum hraček s největší tuzemskou sbírkou barbín.


8. Zákoutí Starého Města.....

Sejít zámecké schody je hráčka stejně jako přejít Vltavu k Rudolfínu.Pak za silnicí a za Uměleckoprůmyslovým muzeem natrefíte na starý židovský hřbitov, kde je prý pochován i tvůrce slavného Golema - rabbi Low.Kolem hřbitova se kdysi rozkládalo židovské ghetto. Už dávno je strhli, ale zůstalo několik synagog,u hřbitova stojí také židovské muzeum.Spletité uličky nebo široká Pařížská třída vás zavedou znovu na Staroměstské náměstí, na jeho druhý okraj.

Tip: Zlé jazyky tvrdí, že nejkrásnější výhled na hřbitov je z dámské toalety v Uměleckoprůmyslovém muzeu.Tak jestli se vám chce...,tedy do muzea...


9.Tajemný Turek v Ungeltu.....

Vlevo teď uvidíte skvost. Dům, který jste před tím měli za zády, je jedním z nejstarších a nejvzácnějších v Praze.Je gotický, postavený ještě před nástupem Jana Lucemburského na trůn. Prý v něm pobývali i členové královské rodiny. Dnes jsou uvnitř výstavní sály.Mezi tímto domem a Týnským chrámem vede úzká ulička.Tudy se jde do kouzelného dvora - zvaného Ungelt.Tady kdysi dávno proclívali kupci zboží,které přivezli do Prahy prodat, tady byly stáje pro koně a hospody. Dnes tu prý v noci obchází Turek a vláčí po dláždění za zlaté copy dívčí hlavu.

Pověst praví: V jedné z těch hospod měli krásnou dceru. Zamiloval se do ní turecký kupec a ona mu dala slovo.Jel si domů zařídit vše potřebné, jenže děvče se mezitím zakoukalo do jiného. Když se Turek vrátil, právě se vdávalo. Nenápadně vylákal nevěstu ven a od té doby ji už nikdo neviděl.Až po letech se začalo zjevovat to strašidlo.Ve sklepě pak vykopali hlavu a kus dál i tělo.Turek prý, když dívku ze žárlivosti zabil, nosil dlouhá léta její hlavu s sebou po světě, jež na něj začala mluvit a zaklínat ho aby ji vrátil k tělu.Pak ji tam raději odvezl.

Ungelt byl před lety kompletně zrekonstruován.Je to velice klidné a příjemné místo. Jen restaurace jsou tu poněkud dražší.

               

 

Tip: Hned v sousedním domě U Prstenu si můžete nejen prohlédnout krásné sbírky umění, ale také zavítat do stejnojmenné, cenově vlídné kavárny. Za dveřmi v právo visí něco, co silné připomíná sušenou lidskou ruku. A podle pověsti to taky mumifikovaná ruka je. Soška Panny Marie v tomto kostele neměla dřív o drahé dárky nouzi. Modlili s k ní a projevovali ji vděk bohatí kupci z blízkého Ungeltu.

Bývalá prý úplně ověšená šperky, což zlákalo jednoho zlodějíčka. Nechal se večer schovaný zamknout v kostele a pak šel panenku ,,očesat".Jenže Madona ho chytla za ruku a už nepustila.Když ho ráno našli, museli mu ruku odseknout, aby ho dostali pryč.Dodnes ruka visí na zdi kostela jako varování.Když svatého Jakuba obejdete, stojíte za obchodním domem Kotva.Odtud je už jen pár kroků k místu,odkud jsme vyšli - k Prašné bráně.


Kostel s useknutou rukou.....

10. Kdo snese ještě jednu pověst, nechť projde Ungeltem napříč. Stane před kostelem svatého Jakuba. Ungelt byl před lety kompletně zrekonstruován. Je to velice klidné a příjemné místo. Jen restaurace jsou tu poněkud dražší.

Tip: Hned v sousedním domě U Prstenu si můžete nejen prohlédnout krásné sbírky umění, ale také zavítat do stejnojmenné, cenově vlídné kavárny. Za dveřmi v právo visí něco, co silné připomíná sušenou lidskou ruku. A podle pověsti to taky mumifikovaná ruka je. Kostel s useknutou rukou. Soška Panny Marie v tomto kostele neměla dřív o drahé dárky nouzi.Modlili s k ní a projevovali ji vděk bohatí kupci z blízkého Ungeltu. Bývalá prý úplně ověšená šperky, což zlákalo jednoho zlodějíčka. Nechal se večer schovaný zamknout v kostele a pak šel panenku ,,očesat".Jenže Madona ho chytla za ruku a už nepustila.

Když ho ráno našli, museli mu ruku odseknout, aby ho dostali pryč. Dodnes ruka visí na zdi kostela jako varování. Když svatého Jakuba obejdete, stojíte za obchodním domem Kotva. Odtud je už jen pár kroků k místu,odkud jsme vyšli - k Prašné bráně.

Divoká Šárka

Jméno údolí je spojeno s pověstmi o Šárce, která tady vlákala do pasti zamilovaného Ctirada. Přídomek Divoká si zasloužila vzhledem - část údolí pod přehradou Džbán je skalnatou rokli.

Kudy tam: Od konečné tramvají 20 a 26, zastávka Divoká Šárka.

Pražský hrad

Patří k nejkrásnějším stavebním souborům na světě. Hrad založil kolem roku 800 kníže Bořivoj, první zděnou stavbou byl kostel Panny Marie. Byl tu založen i první český klášter.

Kudy tam: Tramvají 12 na Malostranské náměstí nebo 22 na stanici Pražský hrad.

                      

 

Vyšehrad

Odtud prý vládla Kněžna Libuše, alespoň to říkají mýty. Kníže a král Vratislav II. z něj učinil své sídlo. V roce 1070 založil kapitulitní kostel svatého Petra a Pavla, který se zachoval do dnešních dnů. Poslední přestavba je z let 1885 až 1903.

Kudy tam: Pešky že stanice metra Vyšehrad po značené trase.

 

Pod křídly větrných mlýnů

Víte, že na většině českých větrných mlýnů lopatky, zvané též křídla, lžou? To nastavení do písmene X, které jim tak sluší, totiž v signálech dřívějších mlynářů znamenalo: Meleme. Klidně přijeďte s obilím. Naopak nastavení do kříže dávalo jasnou zprávu: Nejezděte, nemeleme. A podle některých pramenů také mohl kříž znamenat událost v rodině mlynáře - svatbu, narození dítěte, pohřeb...Tuhle signální řeč dávno vzal čas.

 

Síla větru

Mletí zrna, drcení mezi dvěma opracovanými kameny, je vlastně stále stejná už tisíce let. Někde se dlouho udržely ruční mlýnky, jinde začali lidé nahrazovat sílu svých paží silou tažných zvířat, na území starých kultur v Asii a v Egyptě se záhy objevil i další pohon - síla větru a vody. Předpokládá se, že Evropa se o větrných mlýnech dozvěděla od navrátilců z křižáckých výprav. Postupně se tu začaly stavět dva hlavní typy ,,větráku''. Holandský typ je zděný, proti větru se otáčí střecha, z níž ční hřídel s lopatkami, zvanými též křídla. Dřevěné mlýny, kterým se říká německé, se natáčejí celé kolem jediného sloupu.

 

Kolik mlýnů zbylo

V zemích Koruny české se stavěly oba typy. V Praze byl první větrný mlýn postaven na Petříně 1277 jako zařízení Strahovského kláštera. Některé prameny tvrdí, že to byl úplně první větrný mlýn v Čechách a na Moravě. Při vykopávkách ve Starém Městě na Moravě byly objeveny základy stavby, která by mohla být větrným mlýnem z desátého století. Některé zdroje se zase odvolávají na Kroniku českou Václava Hájka z Libocan, ten při zmínce o založení Žatce roku 718 považuje větrné mlýny za běžné, dokonce za předchůdce vodních mlýnů.

Nejslavnějším obdobím byla pro větrné mlýny doba vlády Marie Terezie. Tehdy měla každá obec mlýn, někde vodní, ale jinde, podle podmínek, mlýn větrný. Posléze jejich práci sebraly mlýny parní a strojní. Ale ještě před stopadesátí lety stala v Čechách a na Moravě tisícovka větrných mlýnů. I dnes jich můžete vidět několik desítek, většinou z 19. století, některé i že století osmnáctého. Dochovaly se především na Moravě, v Čechách na severu kolem Děčína. Mnohé jsou přestavěný k bydlení či rekreaci, ale přesto dodnes poznáte jejich původní účel. Jsou mlýny, které chátrají. Ale jsou také mlýny, které se můžete jako muzeum prohlédnout zvenku i zevnitř.

 

Dokonalé útroby

Dřevěnému mlýnu německého typu se také říká sloupový nebo beraní. Okolo středového sloupu se totiž dá celý otáčet k větru, který musel vát z levá. Z mlýna trčí velká oj. Za tu se zapřahal dobytek, aby se mlýn dal nastavit po větru. Nosný pětimetrový sloup, kterému se říká otec nebo tatík, stojí v základovém krizi. Opěrným trámům se tu říká apostoli. Tyhle části se dělaly z mohutného dubu, dva roky máčeného pod vodou, aby dřevo ztvrdlo na kámen. K tatíkovi přiléhají nosné trámy - babka a dědek. Aby byla rodina kompletní, je nahoře v moučnici, v patře mlýna, otec, zakončena příčným trámem - matkou. Otec jediný se netočí. Kolem něj se točí celý mlýn. Soustavou lan se dal nastavit odstup mlýnských kamenů - posun o dílek znamenal oddálení o tloušťku balicího papíru. Kdys prošlo obilí mlýnem jednou, bylo jen sešrotované. Na hladkou mouku muselo projít až šestkrát. Mlynář musel být zručný v mnoha řemeslech - tesař, strojník, vyznal se v počasí, a tak ačkoli většinou nepatří k boháčům, byl ve vsi vážený.

 

Jedinečný přehled českých větrných mlýnů

Huntířov - Františkův Vrch

Větrný mlýn holandského typu na Františkově vrchu v Huntířově stojí v nadmořské výšce  470 m.n.m. Mlýn je nádhernou krajinnou dominantou. Na Děčínsku je většina bývalých zděných větrných mlýnů dnes přestavěna k bydlení.

První zmínka o mlýně je z roku 1897. Pravděpodobně byl postaven někdy kolem roku 1850.  Z ústního podání mlýn ukončil činnost po tom co bylo lopatami usmrceno mlynářovo dítě.
V 70. letech 20. století byl byla budova mlýna značně snížena a pokryta nehezkou sedlovou střechou a využívána ke skladování sena. V letech 2000 - 2001 si mlýn zrekonstruoval k obytným účelům nynější majitel.

Větrný mlýn, třípodlažní budova mírně kuželovitého tvaru je postavena z lomového kamene, vnější průměr má 9,5 m, celkovou výšku 12 m. Střecha dnes plechová byla původně šindelová a otáčela se na válečcích pomocí převodového mechanizmu a palečného kola na pozednici.  Mlýn měl čtyři perutě. Z mlecího mechanizmu se dochovali dva mlýnské kameny o průměrech 70 a 86 cm a výškách 28 a 14 cm, které leží před mlýnem.

Obec Klobouky u Brna

Obec Klobouky u Brna patřila stejně jako polnosti v okolí brněnskému klášteru. Klášter také rozhodl o stavbě prvního větrného mlýna roku 1748. Postupně vyrostlo na stráních nad obcí Klobouky osm dřevěných ,,větráků", a když byl klášter v roce 1781 výnosem Josefa II. zrušen, přešly mlýny do osobního vlastnictví mlynářů. Nejdéle vydržel mlýt rod Sirných, až do roku 1934. Pak jejich mlýn koupil František Bitonský, ale neměl peníze na údržbu, chtěl jej proto rozprodat na dřevo. I když praktické využití mlýn už dávno neměl, lidé v Kloboukách nachtěli přijít o svou dominantu. Hledaly se peníze, přispěla Občanská záložna a mlýn se dočkal v roce 1940 opravy. Bohužel nakrátko. Za pár let šla tudy fronta. Němci si v mlýně zřídili pozorovatelnu a kontrolovali z něj kus kraje. Rusové, kteří se snažili prorazit, mlýn rozstříleli. Tak shořel poslední z klobouckých mlýnů.

To ale není konec pohádky. Lídě v Kloboukách se nehodlali smířit se ztrátou mlýna dlouhá léta. Pořádali sbírky a pak, v roce 1982, několik nadšenců objevilo v Pacetlukách na Kroměřížsku trosky stejného typu mlýna, jaký nad obcí stával. Pak nastala dlouhá práce. Nadšenci odpracovali na mlýně tisíce hodin zadarno. Nakonec celá rekonstrukce vyšla jen na 300 000 korun. V červnu 1985 byl mlýn hotov. Vstal z popela.

Rudický větrný mlýn s pověstí

Rudický větrný mlýn č.p. 90 stojí na výšině Tumperk v jihovýchodní části obce Rudice.  Mlýn je nyní památkově chráněným objektem v majetku obce Rudice. Muzejní expozice se skládá ze tří hlavních částí, rozmístěných v přízemí a ve dvou poschodích. Vstupní předsíň je věnována historii větrných mlýnů a navazuje na místnost průvodce, která je vybavena mobiliářem, navozujícím atmosféru bydlení v Rudici na přelomu 19. a 20. století. O většině větrných mlýnů se traduje pověst s oběšenou kozou. Velni osobité ji podává průvodce na větrném mlýně v Rudicích u Blanska. Sezve hosty do kuchyně - obytné místnosti mlýna, kde dosud stojí kachlová kamna, kredenc s vybavením, kolíbka, starý stůl, a vypráví. 

Prý se udála právě na tomto mlýně. To šla hospodyně na pole a vedla s sebou kozu na pastvu. Blízko u větrného mlýna zjistila, že zapoměla kolík, který zatloukala do země a kozu k němu přivazovala. Tak honem - kozu uvázala k tomu, co ji první připadalo dost pevné. Ano, byla to lopatka větrného mlýna. Utíkala domů pro kolík. Zafoukal vítr, otočil lopatkami a už se koza houpe. Než hospodyně doběhla zpátky a než zjednala chlapy, kteří by ji pomohli lopatky otočit, byla koza oběšena. Příběh vyprávěný v Rudicích má ještě místní doušku. Zajděte si ji vyslechnout tam.

O tom, že větrné mlýny musely být stavby bytelné, aby vydržely otáčení střechy, lopatek, pohyby mlecího zařízení, svědčí i konstrukce rudického mlýna. Obvodová zeď je u země více než metr tlustá.Přestože se ,,vnitřnosti", tedy mlecí zařízení, nedochovali, je rudicky větrný mlýn stavbou se zajímavou historii a dnes i zajímavými výstavami. Kamenný válcový mlýn holandského typu postavili na obecim pastvisku zvaném Tumperk v roce 1865 manželé Františka a Matěj Ševčíkovi. Vnučka Anežka Ševčíková žila ve mlýně až do smrti v roce 1960.

Tak dlouho se tu ale nemlelo. Lopatky byly poničený poprvé v roce 1925 za velké bouřky. O čtyři roky později bylo mlecí zařízení převedeno na elektrický pohon, za války bylo zaplombováno a po roce 1945 bylo mlynářské právo zrušeno. Od té doby stavba chátrala. Nejprve začali mlýn zachraňovat manželé Vaverkovi z Brna. V roce 1973 byl znovu proražen vikýř a upevněn nový hřídel s lopatkami. Už jedenáct let funguje ve mlýně muzeum. V patrech stavby jsou výstavy o zvláštnostech krasového útvaru zvaného Rudické propadání, o historii hornictví a další. Když budete mít štěstí, čeká vás i ta pověst.

Obec Ruprechtov na Vyškovsku

Unikátem je mlýn u obce Ruprechtov na Vyškovsku. Mlýn je technická památka navržená na zařazení mezi národní kulturní památky a do seznamu UNESCO. Mlýn se nachází na Drahanské vrchovině, mezi Vyškovem a Blanskem, nedaleko propasti Macocha, v obci Ruprechtov.  Klasická křídla kamenného mlýna jsou nahrazena větrnou Halladayovou turbínou, která se otáčí na střeše. Ve mlýně je penzión, proto je v létě uzavřen, turistům je přístupný jen o říjnových víkendech od 14 do 17 hodin.

Mlýn byl postaven v r. 1873, jako klasický mlýn holandského typu, s větrným kolem o čtyřech lopatách a otočnou střechou. Po několika letech provozu byl postižen větrnou smrští, která přispěla k jeho modernizaci. V letech 1882 až 1884, původní majitel a stavitel mlýna, Cyril Wágner, instaloval místo klasického větrného kola tzv. Halladayovu turbínu, nazvanou podle svého vynálezce, konstruktéra, amerického farmáře Daniela Halladaye. Kolo turbíny je tvořeno věncem stavitelných žaluzií neboli lopatek, ovladatelných táhly, umožňujícími vhodný náklon ve směru větru i automaticky. Kolo udržovalo ve správném směru dvojité kormidlo. Použitím tohoto vynálezu semlel mlýn až dvojnásobek obilí.

Turbína se dnes otáčí ve výšce 16 m nad zemí, má průměr 10 m a váží asi 2 tuny. Halladayova turbína je ojedinělá nejen u nás, ale i v Evropě.

Géniové od Žďáru- Poutní kostel Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou,

I kdyby architekt Santini nepostavil nic jiného než poutní kostel Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou, zcela by to stačilo. Stavební perla uprostřed Žďárských vrchů je totiž nepochybně dílem génia. Géniové ale potřebují inspiraci, a té se Santinimu tady, v krajině Svratky a Sázavy, dostalo vrchovatě. Našel tu hluboké lesy, staré hrady, nekonečné louky. Ani dnes není těžké si představit sama sebe jako barokního poutníka kráčejícího Vysočinou a rozjímajícího o životě. Kdysi dávno, v roce 1252, v neprostupném pralese na pomezí Čech a Moravy, založili cisterciáci klášter Fons Beatae Mariae Virgines. S původní myšlenkou přišel Přibyslav z Křížanova, otec svaté Zdislavy, ale k činu přešli až jeho zeťové. Ti na stavbu darovali pozemky a klášterů odkázali část majetku. Původně to býval jen srub z klád, ale protože prosperita území, kde stával klášter, závisela na schopnestech opata zpravovat klášterní majetek, měl Žďár štěstí. Jeho schopni správci zařídili, že už ve 13. století byl klášter největším pozemkovým vlastníkem na českomoravském pomezí. Na vrchol slávy si ovšem počkal až do 18. století, na jehož začátku byl zvolen opatem Václav Vejmluva.

Šikovní chlapci

Vejmluva byl synem klášterního sládka ze Starého Brna, a tak fungování církevní komunity znal už od kolébky. Žďárským opatem byl zvolen v pětatřiceti a uměl kolem sebe soustředit nejlepší lidi. Tím nejdůležitějším byl právě Jan Blažej Santini Aichl. Už ve dvaceti se stal samostatným architektem a staré církevní řády si žádaly jeho služeb, protože nikdo nedokázal spojit nebe se zemí tak dokonale jako on. Narodil se v rodině italských zedníků a kameníků, která žila už tři generace v Praze. Studoval malířství, cestoval po Itálii a viděl stavby nejlepších barokních stavitelů. Že mu sudičky přály? Jak se to vezme. Přály i nepřály, narodil se totiž s velmi těžkou tělesnou vadou.

Slavný zpovědník

Po příchodu do Žďáru se Santini, o sedm let mladší než opat, rozkoukal a pak se pustil svižně do práce. Přestavěl konventní gotický kostel v duchu vlastní barokní gotiky. Vyprojektoval klášterní prelaturu, ve které sídlila šlechtická akademie, jízdárnu i konírnu. Ale nejúžasnější stavbou, která vzešla ze spolupráce geniálního stavitele a osvíceného opata, je právě poutní kostel Jana Nepomuckého. Jako ideální místo byl pro něj vybrán vrch nedaleko kláštera. Se stavbou se začalo v roce 1719, kdy byly zahájeny i přípravy na kanonizaci blahoslaveného Jana Nepomuckého. Tehdy byl také nalezen v jeho hrobě v katedrále Svatého Víta Janův neporušený mlčenlivý jazyk. Jan totiž nevyzradil spovědní tajemství královny Žofie, manželky Václava IV. Ten se kvůli tomu tak rozběsnil, že nechal zpovědníka nejprve mučit a následně svrhnout do Vltavy.

Magická pětka

Ambit okolo chrámu má půdoris deseticípé hvězdy a chrám má půdoris ve tvaru pěticípé hvězdy. Legenda totiž vypráví, že v místě, kde Nepomucký utonul, se objevila koruna z pěti hvězd. Do areálu chrámu vede pět vchodů, uvnitř je pět kaplí a pět oltářů. Pět osmicípích sisterciáckých hvězd na hlavním oltáři symbolizuje pět kontinentů, na kterých se šířilo křesťanatví. Od příchodu cisterciáků uplynulo tehdy právě pět století a latinské heslo Tacui - Mlčel jsem' má také pět písmen. Pověstný Janův jazyk je symbolicky umístěn ve vrcholku kopule. Je obklopený kruhem plamenů a představuje vítěznou zbraň mučedníka.

Žádný tmavý kout

Santini propojoval gotiku a baroko. Gotický člověk popíral vlastní tělesnost a neustále se obracel vzhůru k nedostižnému Bohu. Oproti němu člověk barokní hledal Boha všude kolem sebe, třeba v krajině. Právě propojení obou těchto duchovních pohledů působí na Santiniho stavbách tak fantasticky. Vysoká gotická okna připomínají ruce sepjaté k modlitbě, ale je jich velké množství, takže poskytují světlo a rozšiřují prostor. V celém kostele není jediný tmavý kout, žádné obvyklé barokní střídání světla a stínu. Jen světlo a ještě větší světlo. Santini tady vytvořil dokonalou tvář, dokázal realizovat a zhmotnit něco, o čem preláti snili. Z čím větší dálky ke kostelu půjdete, tím bude váš dojem z poutního kostela větší. Ale i když přijedete autem, zaparkujete ho u klášterního areálu a ke kostelu ,, jenom" vystoupáte, o nic nepřijdete. Je to místo natolik výjimečné, že vám stejně vyrazí dech.

Slavní majitelé

Po zrušení kláštera v roce 1826 koupil areál od Náboženského fondu ve veřejné dražbě Josef Vratislav z Mitrovic. Po jeho smrti se panství ujal kníže Dietrichstein-Proskau-Leslie. V roce 1862 přešlo panství na Klotildu, hraběnku Clam-Gallasovou, rozenou Dietrichsteinovou. V roce 1930 se majitelkou stala Eleonora Kinská, rozená Clam-Gallasová, matka nynějšího majitele.

Historické okamžiky

1252, zemský maršálek Bořek z Obřan vyzývá esterciacke mnichy z Nepomuku k založení kláštera, 1300 esterciácký mnich Jindřich Řezbář píše veršovanou latinskou kroniku Cronika domus surensis, 1607 je Žďár povýšen kardinálem Dietrichsteinem na město, 1705 Václav Vejmluva je zvolen 47 opatem kláštera, 1719 až 1722 Sanitini staví kostel, 1735 oslavy 500 let kláštera a třicet let Vejmluvova opactví,1991 je areál bývalého kláštera navrácen v restituci dr. Radislavu Kinskému, 1994 Kostel svatého Jana Nepomuckého je jako první česká solitérní stavba zařazen do světového seznamu památek UNESCO.

Kde vám poradí

Informační turistické centrum SANTINI TOUR, Stará radnice, Žďár nad Sázavou.

 

Svatební noc kněžny Libuše.

Byla zakladatelkou přemyslovského rodu, skutečnou ženou, nebo snem kronikářů? Legenda o Libuši je jen pohádkou, ale předlohou pro ní mohl být život slavné panovnice. Neexistuje nic více národního než slavná, všeobecně známá a poněkud patetická pověst o kněžně Libuši, o jejím věštění, o tom, jak si za manžela vyvolila Přemysla Oráče, i u soudu, který moudře rozřešila. Čítanková klasika se vším všudy. Historikové se však při vyslovení jména této ženy jen šibalsky usmějí. Nic na plat - pověst zůstane pověstí, pohádka pohádkou. Realita je taková, že Libuše je vymyšlená postava. A bašta, Smiřme se s tím.

Dva kohouti
Mají pravdu, i když třeba síla umělecké obrazotvornosti spisovatele, jako byl Alois Jirásek, nás donutila vnímat kněžnu Libuši téměř jako skutečnou historickou osobu. Možná vás ale utěším tím, že fiktivnost slavné kněžny platí, ale pouze do určitě míry.

Jeden reálný předobraz by tu totiž byl, a sice Matylda Toskánská. Jinak také přezdívaná ,,panna na trůně", která na něj usedla po otcově smrti a sama po jistý čas spravovala velmi rozsáhlé panství - oblast nacházející se v dnešní severní itálii a zahrnující například města jako Piacenza, Mantova, Canossa a odtud na jih, skoro k hranicím města Florencie.

Markraběnka Matylda Toskánská se narodila roku 1046, provdala se v roce 1070 za Gottfrieda Lotrinského, s nímž ale podle všeho intimně nežila. Když roku 1076 Gottfried zemřel, provdala se znova za švábského vévodu Velfa. A hrála velice vlivnou úlohu v největším sporu tehdejší diplomacie, což byl zápas papeže Řehoře VII. a císaře Jindřicha IV. a to, kdo z nich má právo jmenovat bislupy. Jindřich IV.a němečtí biskupové prohlásili papeže Řehoře VII. za sesazeného, sám Jindřich si osoboval církevní hodnostáře a oheň byl na střeše.

Diplomatka
Papež se přirozeně rozzuřil až k nepříčetnosti a uvrhl Jindřicha IV. bryskně do klatby. To nějak nesedlo německým knížatům, která se v říjnu 1076 rozhodla, že vypoví poslušnost svému vládci, právě Jindřichovi IV. Ale pozor ne hned! Pod jednou podmínkou: nebudou poslouchat, když Jindřich do roka a do dne nedosáhne zproštění klatby. Pro Jindřicha to byla věru těžká situace, a proto souhlasil s nabídkou Matyldy Toskánské, aby mu pomohla tu zapeklitou situaci i se dvěma rozzuřenými kohouty na jediném smetišti nějak víceméně schůdně vyřešit.

Matylda byla moudrá, jazyků znalá a co se týče mezinárodní diplomacie, nepochybně obrovsky schopná žena. A tak došlo k Matildinu ,,soudu", a sice v roce 1077 na jejím sídle v Canose, kam tehdy přijeli jak císař, tak i papež, aby se usmířili, dohodli a dosáhli zrušení klatby nad Jindřichem. Posledně jmenovaný se však musel podrobyt jako obyčejný kajícník a žádat papeže o odpuštění. Nepřipomíná vám to úryvek za Starých pověsti českých, příběh o soudu nad ,,dvěma muži vynikajícími bohatstvím i rodem", přičemž jeden se s rozsudkem nespokojil a zvedl boj proti druhému? I k tomu nakonec mezi Jindřichem IV. a papežem došlo. Možná Kosmas, možná nějaký dnes neznámý autor pověsti o kněžně Libuši čerpal z dobových zvratů, trochu je přizpůsobíš českému prostředí a část zkazky byla na světě.

Oráč, nebo Velf?
Zcela logicky se zeptáte:,,A co slavná svatba s Přemyslem Oráčem? To je také opsané dobové zpravodajství?" Budete se divit. je to ještě horší. Podle knihy historika Vladimíra Karbusického Nejstarší pověsti české a podle článku Václava Tilleho je základem pro tajemně vznešený příchod Přemysla na Vyšehrad do Libušiny náruče zlomyslná dobová anekdota.

Tato směšná historka, jejímž obsahem bylo líčení svatební noci Matyldy s jejím druhým manželem Velfem, byla obrovským hitem na českém dvoře knížete Václava II., který měl několik důvodů Matyldu nesnášet. Jednak podporovala českého biskupa Jaromíra, s nímž Vratislav neměl zrovna ideální vztahy. A pak: Vratislav se kamarádil s Jindřichem, díky Jindřichovi se stal posléze králem a bylo veřejným tajemstvím, že v Canosse Matylda tajné stranila papežovi. Ostatně stejně jako naše Libuše, ta prý také jednomu z hádajících se mužů tiše fandila. Anekdota kterou Vratislav a jeho blízcí šlechtici dávali často a rádi k dobru, šťavnatě popisovala Matildinu svatební noc s Velfem. Díky Kosmovi a jeho kronice, jenž celou historku s velkou chutí popsal ve svém slavném díle, si můžeme nemravný vtip, kolující kolem roku 1089 jen v ústním podání, vychutnat i dnes.

Mrzutý oslík
Ten příběh vlastně dobře známe. Za prvé - ženich. Matylda (čti Libuše) si ho sama vyvolila a krátce předtím možná i sama našla. Za druhé - poslala pro Velfa (čti Oráče) poselstvo, které ho slavnostně přivedlo až k ní. Po jeho příchodu mu nabídla sebe i vládu nad svým územím, a tím umlčela opozici z řad mužů kolem ní. Jen jediný rozdíl tam byl - Přemysl Oráč fiktivní Libuši naprosto uspokojil všemi svými schopnostmi. Matildina realita měla vsak k poetické české pověsti v tomto bodě hodně daleko. Velf se údajně třikrát o třech za sebou jdoucích svatebních nocích pokusil o naplnění manželství, a když mu to ani napotřetí nějak nešlo, prohlásil cosi o tom, že v Matildiněj posteli je nějaké neblahé kouzlo.
 
V tu chvíli si Matylda v Evině rouše lehla s roztaženýma nohama na stůl, aby Velfovi ukázala, že na ní ,,není místa, kde by se jaké kouzlo skrývalo. Ale on (Velf) s ušima schlíplíma stál jako nějaký mrzutý oslík. Dlouho seděla ta žena na desce jako husa, když si dělá hnízdo a vrtí zadkem sem a tam nadarmo. Konečně však rozzlobená vstala žena nahá, levou rukou chytila toho polomuže za hlavu, naplila si na pravou dlaň, dala mu veliký políček a vystrčila ho ze dveří: ,,Táhni mi, obludo, odsud a nehanob království mého."

Takkhle šťavnatě popisuje fiasko Matildiny svatební noci Kosmas. On ten důvod mužského selhání u Velfa možná nebyl jen v jeho nějakých zdravotních potížích, ale asi i v prostém věkovém rozdílu. Ke sňatku došlo z politických důvodů, a zatímco Matyldě bylo 34 let, Velfovi sedmnáct. Nezralý mladík a vládkyně středního věku. Disproporce věková i sociální. A právě ze dvou historek o rozhodné Matyldě Toskánské s nejvyšší pravděpodobností pramení nakonec lehce patetická česká pověst o nikdy neeexistující kněžně Libuši, která si ten život uměla docela slušně zařídit. Takže - skutečná ,,kněžna Libuše" pocházela z Itálie a byla respektovanou panovnicí , která zemřela roku 1115.

Příběh Heidi nejslavnější Švýcarky

Do východního Švýcarska je to z Čech kousek. Strávíte tam rodinnou dovolenou nabitou zážitky a na jejím konci pochopíte, proč se odtud tak těžko odjíždí.

Vydejme se po stopách Heidi, děvčátka z hor

Region Heidiland se rozpíná od města Bad Ragaz až po Weesen,v srdci s jezerem Walensee. Právě tady se ,,narodila" hrdinka knížky Heidi, děvčátko z hor. Její příběh autorka Johanna Spyriová sepsala na konci sevatenactého století, přesto se i dnes její popularita vyrovná slávě hvězd showbyznysu. Obrázek Heidi a jejího kamaráda Petera zdobí suvenýry, jejich jméno mají naučné stezky, minerální pramen, dokonce se dočkala i muzikálu.

S velkou pravděpodobností se i majitelka penzionu, ve kterém se ubytujete, bude jmenovat Heidi.

Že příběh nejslavnější Švýcarky neznáte? Heidi tolik milovala hory, květiny a zvířata, že když se musela odstěhovat do města, plného šedých budov, hluku a lidí, začala se ztrácet před očima. Lékař na štěstí brzy stanovil diagnózu - nepřekonatelný stesk po domově. Jak už asi tušíte, nemoc vyléčil návrat domů.

Když stojíte na hustém zeleném koberci trávy, obklopeni bezpečím náruče vysokych hor, a plíce vám propaluje vzduch nabitý kyslíkem, pochopíte, že tohle místo je opravdu blahodárné. Vy si svou základnu vybudujete třeba v městečku Bad Ragaz. V některém z rodinných penzionů, kde nabízejí nocleh se snídaní se budete cítit jako doma. A všechna lákadla této oblasti budou, co by kamenem dohodil.
 

Můžete si vyjet na dva skvělé výlety.

Do nitra skal
K místu, kde vyvěrá léčivý pramen Tamina Gorge, vás zavede silnice, která se klikatí vzhůru. Čeká vás nenáročná příjemná procházka. Pokud dáte přednost autobusu, v serpentýnách zajíždí až k samému okraji horkého srázu, což je příjemně vzrušující cíl. A to nejlepší teprve přijde - k prameni vede cesta úzkou skalní soutěskou. Strmé skály, kluzké kameny a blízkost dravé řeky vám rozproudí adrenalin.

Pozor, poslední část trasy, která vede tunelem ve skále, není nic pro klaustrofobiky! Jak se blížíte k cíli, teplota vzduchu stoupá. Za sklem vypadá pramen celkem obyčejně, ale jeho blahodárné účinky byly odhaleny už ve 13.století. Původní léčebné metody, úměrné době svého vzniku, vás nenadchnou - nemocní byli nepříliš ohleduplně spouštěni v koších do nitra skal přímo do pramene. Jeho teplota 37 stupňů Celsia je příjemná, ale nechat se jím omývat sedm dní a nocí... Většina pacientů měla pohybové problémy, což vysvětluje, proč při tom zážitku nevzali nohy na ramena. Až v roce 1840 byl pramen spoután a dřevěným potrubím sveden do údolí - do Bad Ragazu, který se velmi rychle stal oblíbeným lázeňským střediskem, kde se v léčivé vodě ,,rozpouštěla" své neduhy i evropská šlechta.Sílu, léčivost i slávu má pramen dodnes.

Zapíchněte hůlky

Místní horský terén přímo vyzývá k vyzkoušení nové turistické disciplíny, které se říká nordic walking. Hůlky, jež se neliší od těch lyžařských, si můžete půjčit. Dostanete k nim i přednášku, jak se jimi správně ohánět. Hodí se pro méně zdatné chodce, ale prý výrazně vylepší i výkon zkušených turistů. Na vrchol Pizol se nechte přiblížit lanovkou. Pak už si vyberte trasu podle svých sil. Stezky vás obtočí kolem hory, přitom se kochejte zelenou trávou, zdobenou barevnými květy a krávami, které se na stráních vyjímají, jako by je tam někdo naaranžoval. Moudře se dívají, spokojeně přežvykují, na pózování pro stylovou fotografi snad mají výuční list. A ještě zvládají jemně zvonit na obrovské zvonce, které mají na obojku.

Na konci výletu se odměňte posezením s výhledem do kraje a něčím na zub. Pod širým nebem skvěle chutná specialita - těstoviny se sýrem, osmaženou cibulkou a jablečným pyré. Kombinace sladké a slané chutí se zdá neobvyklá, ale má něco do sebe. Když budete mít štěstí, přijde vám ke stolečku potřást rukou i ,,Heidin dědeček". Bělovlasý vousáč zde žije od nepaměti, kde se vzal, tu se vzal a prý je opravdu pravý. Pak by na svůj věk vypadal báječně.

 Všehochuť
Už máte chuť se do Heidilandu vypravit? Určitě si tam najdete něco ,,svého". Zapálené cyklisty potěší výběr z mnoha stezek různé obtížnosti v nádherné krajině. Horské vodopády vám vezmou dech. Koupání v jezeře s průzračnou vodou je silně návykové. Vyznavači adrenalinu zase ocení canyoning - zdolávání horských bystřin. Ale pozor! Tohle místo totiž umí srdce nejen léčit, ale také si ho navždy získá.

Cesta do srdce Vysočiny.

Uprostřed harmonické krajiny obývané otevřenými a vřelými lidmi leží od 13. století Nové Město na Moravě. Již roku 1293 se uvádí jako městečko Nová Civitas - tedy právě Nové Město. Vrcholného rozkvětu dosáhlo o tři století později, kdy zde vládli právě zmínění Pernštejnové. Za jejich správy tu vyrostla mimo jiné stará radnice, která je dnes sídlem Horáckého muzea. Muzeum zrušilo pravidlo nedotýkat se vystavených exponátů. Prohlídka ve zdejších renesančních místnostech je jako cestování proti času. Každý si může sednout do lavic školní třídy z meziválečného období nebo okouzleně zkoumat výrobky zdejších skláren. Nechybí ani ukázky lidové kultury - při předvádění práce na zdejším stavu si tkadlec prozpěvuje.

                                                             Městská památková zóna Nové Město na Moravě
 

Vírský mlejnek
Každou zimu se do Nového Města sjíždějí běžkaři z celého světa, a právě jejich sportu je proto věnován v Horáckém muzeu nejvetší prostor. Ještě před první světovou válkou tu organizovali lyžařské závody. Odchovanci zdejšího lyžařského oddílu nás reprezentovalo buď na olimpijskych hrách, nebo na mistrovství světa. Až si na dobových fotografiích prožijete krásné momenty v bílé stopě, vyjděte na dvorek muzea, kde každou celou hodinu pouštějí zdejší největší unikat - ,,Vírský mlejnek". Desítky figurek vyřezal a oživil pan Navrátil z Víru, který je původně umístil na potoce, jehož voda dala přes převodové ústrojí mlýna postavičkám život. K vidění jsou v plné práci selka strouhající máslo, řemeslníci, zápasníci nebo pijáci.

Z Horáckého muzea může procházka městem pokračovat přes Vratislavovo náměstí, lemované měšťanskými domy převážně barokního slohu a vyzdobené sochařskými díly Jana Štursy, a potom kolem kostela svaté Kunhuty s restaurovanými  grafity zdejšího rodáka Karla Němce až do zámku, ve kterém sídlí Horácká galerie. Šipky vás odtud zavedou kilometr za město, kde je pěkné přírodní koupaliště na úpatí hlubokých hvozdů, které jsou jako stvořené pro výlet pěšky nebo na kole, k rybaření nebo horolezení .

Na Perštejn
Blízká Bystřice nad Perštejnem má ve znaku půlku zubří hlavy a půlku černého orla ve zlatém poli. Dal jí ho císař Rudolf II. v roce 1580 spolu se statutem města. V té době novorozené město prospívalo právě díky vládě Pernštejnů. Na jejich sídlo se musíte ovšem vydat dále údolím řeky Svratky - vysoko na skálu v soutoku s Nedvedičkou. Monumentální Pernštejn patří k nejlépe dochovaným gotickým hradům u nás. Historické komnaty a sály jsou vybaveny zařízením a procházka hradem je jako výprava do středověku křivolakými chodbami a točitými schodišti. Z hradu je fantastický výhled do hlubokého údolí s náručí lesů, které se táhnou kam až oko dohledne.

Výlet do Malé Paříže
V údolí mezi Krušnými horami a Českým středohořím, devadesát kilometrů od Prahy směrem na Drážďany v nadmořské výšce dvou set dvaceti metrů, leží město s bohatou historií - Teplice v Čechách.

Historie léčivých pramenů v Teplicích sahá do hlubin středověku. Mimo jiné se o nich zmínil ve své kronice z roku 1541 Václav Hájek z Libočan, když do léta 762 zasadil tuto událost:

...nějací pastýřové pasouce svá stáda vepřů po lesích, nalezli pramen vody horké. I oznámili to člověku, jehož jméno bylo Kolostuj. Ten, pojav své přátele a čeleď všechnu, při teplé vodě se usadil a hrad tu sobě s dvojnásobnou hradbou, pevný, postaviti rozkázal,," I

I když nelze hovořit o lázních v pravém slova smyslu, už ve středověku byly Teplice díky svým léčivým termálním pramenům známé v širokém okolí. Jejich proslulost pozvedl v polovině 16. století pražský právník a hejtman Volf z Vřesovic. Jeho přičiněním vyrostla u pramene budova s oddělenými bazény pro muže a ženy, šatnou a ubytovacími prostory. V roce 1580 začal Radislav Vchynský stavět kamennou budovu nad pravřídlem. Vír dalších událostí zvedla třicetiletá válka. Po zavraždění Viléma Vchynského v roce 1634 připadlo teplické panství císařskému maršálovi Janu Aldringenovi (jeho potomkům Clary - Aldringenům patřila převážná část teplických lázní do roku 1945. Na konci 18, století bylo ve městě Teplicích známo až patnáct léčivých vřídel, dalších šest pramenů před branami města a dále lázně šanovské.

V roce 1813 se v Teplicích setkávají hlavy ruského, rakouského a pruského státu, ruský čar Alexandr I., rakouský císař František I. a pruský král Fridrich Vilém III. Výsledkem jejich schůzky je společný postup proti Napoleonovi. Po vítězství nad Napoleonem se zde léčí vojáci všech armád a začíná období největšího rozkvětu lázní, jejichž pověst se šíří po celé evropě..

Vrchol své slávy prožívaly lázně v první polovině 19. století, kdy byly natolik obdivovány a vyhledávány tehdejší společenskou smetánkou, že se ji říkalo Malá Paříž. Kromě císařů a králů (rakouský císař František Ferdinand I., pruský král Bedřich Vilém III., ruský čar Alexandr Mikuláš) jezdili do teplických lázní umělci, filozofové a vědci (Johann Wolfgang Goethe, Ludwig van Beethoven, Alexander von Humboldt, Fryderyk Chopin, František Palácký, Josef Dobrovský, Jan Neruda, Arthur Schopenhauer a další).

Koncem 19. století se pohyboval počet lázeňských hostů za sezónu okolo třinácti tisíc. Druhou polovinu 19. století charakterizuje také průmyslový rozvoj, který umožnila rozsáhlá těžba uhlí. Na předměstí Teplic vyrostli sklárny. textilky, strojírenské, chemické a keramické továrny. První světová válka omezila lázeňský život, který se opět rozvinul za první republiky.

Po skončení druhé světové války se výrazně rozvinul průmysl jak ve městě, tak v jeho okolí. Bohužel to mělo i negativní vlivy. Zanikly některé historické budovy a město celkově chátralo. Po listopadu 1989 se v souvislosti s privatizací rozeběhla obnova a oprava mnoha domů a město si dalo za cíl vrátit Teplicím jejich bývalý lesk a slávu.

Kudy tečou, tudy léčí 
Základ dnešních lázeňských kůr tvoří voda termálních pramenů, 39 až 44 stupňů Celsia teplá, mírně mineralizovaná, hydrouhličitanového typu, s vysokým obsahem fluoru a mírným obsahem radonu. Díky tomuto složení má voda protizánětlivý účinek, zmirňuje bolest, urychluje metabolizmus, uvolňuje svaly a zlepšuje prokrvení. Radon výrazně zlepšuje tkáňové dýchání.

Co se zde léčí? Ve všech teplických lázeňských domech jsou prameny využívány především k léčení pohybového ústrojí, cévních nemocí, chorob nervových a duševních, profesních onemocnění (postižení cév, nervů, svalů a kloubů, které bylo způsobeno prací a vibrujícími nástroji. Mezi hlavní procedury patří koupele {termální, perličkové, uhličité, jodové) ruční, reflexní a podvodní masáže, hydromasáže, akupunktura, různé druhy zábalů a oxygenoterapie, tedy léčba kyslíkem.

Pro zdraví i vzhled
Teplice v Čechách jsou vybaveni klinikou CLT, vybavenou moderními operačními sály a zdravotnickou technikou světového standardu, jejíž programy navazují na lázeňskou péči. Najdete ji v Císařských lázních. Kromě plastické a estetické chirurgie, kde se dokonale změní vás vzhled, vlasy a podle přání i postava, disponuje klinika CLT také Laserovým centrem. To je vybaveno nejmodernějšími lasery americké technologie - například erbiový laser odstraní vše co vám vadí na kůži (tetování, mateřská znaménka, bradavice, vrásky). Diodový laser odstraní příčinu chrápání, sklerotizační laser si zase poradí se vším ,,červeným" na kůži, jako jsou ,, metličky", vyskytující se na obličeji i dolních končetinách. Rubínovým laserem se provádí dlouhodobá až trvalá depilace na různých částech těla. Velkou výhodou při použití laseru je nebolestivost, krátkodobé hojení, neuvěřitelná přesnost na tisíciny milimetrů, ale hlavně - nemáte žádné jizvy na rozdíl od klasického chirurgického zákroku.

 

TOPlist
© Rozmanité-ubytování.cz - všechna práva vyhrazena, kopírování obsahu je povolenou pouze se souhlasem provozovatele
Created by Artfocus