O České republice

Česká republika leží na křižovatce Evropy a proto bylo její území osídleno
již v pravěkých dobách.V průběhu staletí se vyvíjela v mnoha podobách
a její hranice měly různé podoby. Její historie má více než tisíc let. Má také
nesmírně bohatou historii, která zanechala stopy v mnohých podobách, historických
památek a kulturních děl. Je krásné navštívit zemi, která oplývá architektonickými
klenoty v podobě hradů zámků, katedrál,kostelů a starých romantických měst.
Česká republika se honosí 12 objekty, které jsou zapsány na seznamu světového
kulturního dědictví UNESCO.V roce 1993 vznikla Česká  republika. Rozdělením
Československa.Zkládá  se ze tři zemí, které mají bohatou historii.Jsou to
Čechy, Morava a Slezsko. Žije v ní přes 10 mil. obyvatel ve14 krajích. Hlavním
městem je Praha. Velká, krajská města jsou také Brno, Plzeň, Ostrava, Olomouc.
Česká republika má vysokou hospodářskou a životní úroveň se stále rostoucí
ekonomikou.Od roku 1999 je členem NATO a od roku 2004 je členem Evropské
unie.Milióny turistů navštěvují Českou republiku, pro její zajímavou historii
nádhernou  kulturu a přírodu.      



Velký státní znak

  




Malý státní znak:






Státní vlajka České republiky        







Standarta prezidenta                   

Státní pečeť České republiky

Státní hymna  České republiky                                                           

Státní hymna je snad nejznámějším českým symbolem, vedle české vlajky. Státní hymnu tvoří první sloka písně Františka Škroupa na slova Josefa Kajetána Tyla "Kde domov můj". Je hrána při slavnostních příležitostech, státních svátcích, sportovních utkáních apod.

Píseň Kde domov můj? zazněla poprvé v Tylově hře Fidlovačka. Text k písni napsal Josef Kajetán Tyl a hudbu složil František Škroup.

Text hymny:

"Kde domov můj, kde domov můj,

voda hučí po lučinách,

bory šumí po skalinách,

v sadě skví, se jara květ,

zemský ráj to napohled,

a to je ta krásná země,

země Česká, domov můj,

země Česká, domov můj."

České korunovační klenoty



 

Karel IV.  Římský císař, český, lombardský a arelatský král,
hrabě lucemburský,markrabě moravský
  

 Pražský hrad





Tajnosti Pražského hradu

Kde se převlékají slavní hudebníci, než vykročí před publikum Španělského sálu?
A mají vůbec hradní hosté místo, kde si mohou zout boty, natáhnout nohy a na
chvilku si docela lidsky pohovět?

Který hradní koberec prošlapalo nejvíce vážených bot a střevíčků? Z jaké
pohovky se do kamer usmívají prezidentské či královské páry?
Procházku hradním zákulisím začneme v Galerii Rudolfa II. Plní očekávání
vstupujeme do míst, kde Rudolf II. shromažďoval svou sbírku soch, obrazů a
kuriozit.
Namísto tajemna na nás však dýchá jen prázdnota velikého sálu. Musíme se
spokojit s vlastní fantazii a představit si pestrou sbírku obrazů a soch, jejíž
osud vzal do rukou Rudolfův bratr Matyáš. Po Rudolfově smrti, v roce 1612,
odvezl část obrazů do Vídně, o zbytek sbírky se ,,postarala''
třicetiletá válka.
Část zbývajících obrazů použil Josef II., syn Marie Terezie, ve své neblaze
proslulé aukci. Torzo sbírky můžeme nalézt v Obrazárně Pražského hradu. Bez
újmy přežila jen hudba, která zde zní díky cyklu Hudba Pražského hradu.

Španělské zákulisí
Za impozantními dveřmi se skrývá chlouba Pražského hradu Španělský sál.Typické
zákulisí pro umělce jako v divadle zde není. Umělci či politici se v těchto
výsostných prostorách musejí spokojit s lehkou improvizací. Zázemí či krátké
soustředění mohou nalézt v přísálí Španělského sálu,průchozí místnůstce,
vybavené jen několika dobovými křesílky. Už jimi musel vzít za vděk nejeden
slavný umělec...
Pokud však vystupuje v sále celý orchestr, má jistou výhodu. Jako shromaždiště
před nástupem na pódium mu slouží mistnost za celní zdí sálu,ne větší než
běžný obývací pokoj. Odtud také vede úsporné schodiště do osmi šatniček,
poskládaných do dvou páteří nad sebou. Sem se vejde až několik desítek
hudebníků. Musí. Na každého připadá jeden až dva metry čtvereční. Zásahy do
hradních prostor, byť zákulisních, ctí především dobu jejich vzniku.
Odměnou je těm hudebníkům, jejichž šatny sousedí přímo se sálem, netradiční
pohled do Španělského sálu skrz prosklenou stěnu, od prostor veřejných
oddělenou jen mohutným závěsem. Ovšem stačí odkrytý růžek a diváci v sále mají
o zážitek víc.

Ve víru tance
Při pohledu z balkónku do sálu se tají dech.Rázem se vracíme zpět na začátek
17. století.I ve Španělském sále byly shromažďovány sochy rudolfínské sbírky.
Zda právě uměnímilovný císař pořádal mezi svými sochami hudební produkce,to
není známo, ale jisté je, že pár korunovaných hlav si zde při poslechu hudby
jistě přišlo na své. Velikou oslavu tady uspořádal Friedrich Falcký,Zimní král,
na počest narození svého syna Ruprechta v roce 1619.Poslední korunovační ples
zde proběhnul v roce 1836 při korunovaci posledního českého krále, Ferdinanda
V., zvaného Dobrotivý.

Tajné vězení
Dřevěné dveře v pozlaceném dominantním rámu nás na dobře utajený kód
vpouštějí do reprezentačních prostor prezidenta. Kromě kovových truhlic a nábytku,
vzpomínek na doby králů, nás rázem upoutají železné dveře v kamenné zdi. Jsme
před Bílou věží, zbytkem původního opevnění hradu ze 12. století.
Věž, která prostupuje všemi patry, byla v celé své výšce přestavěna. Vzniklo
tak dobře utajené vězení, využívané až do poloviny 16. století. Seznam jeho
dočasných nájemníků jistě stojí za pozornost.Pykal zde Záviš z Falkenštejna či
král Václav IV.

Vítejte v Oktogonu
Procházíme kolem zdi dýchajících architekturou 12 a 15. století. Ocitáme se v
Janákově síni neboli v Oktogonu.Při státních návštěvách se zde konají tiskové
konference. Veřejnost se sem dostane jen při pravidelných dnech otevřených
dveří.Vstupujeme do prosluněné místnosti, první Masarykovy pracovny. Řada
vysokých oken, tvořících celou jednu zeď, poskytuje příjemný výhled na část
podhradí. Neméně příjemná, ale výrazně prostornější je bývalá pracovna
prezidenta Edvarda Beneše.Za protektorátu v ní působil i prezident dr. Emil
Hacha. Státnický ruch tady ovšem neutichá ani dnes.Předávají se zde
diplomatické listiny, probíhají tu slavnostní přijetí.

Slavný koberec
Pokud bychom pátrali po stopách hudby, byly bychom na místě - v Hudebním
salónu, kde zněla hudba již v 18. století, nejprve za Marie Terezie, později za
prezidenta Masaryka.Nepřehlédnutelnou vzpomínkou na Marii Terezii jsou zlaté
zářivé rokové lustry. Dnes je salónek vyhrazen především oficiálním setkáním
prezidenta. Pokud přijedou prezidentské, královské  či císařské páry jsou
usazeny do dobové sedací soupravy v sousedním Habsburském salónu, se stěnami
plnými portrétu šlechticů. Po nezbytném fotografování mohou vzácní hosté rychle
pokračovat do dalších prostor. Kam? Jsou - li znaveni, tak do vysoce utajeného
VIP apartmá, které najdeme jen kousek přes chodbu. Nejprve však ale projdeme
Trůnním sálem, vstupní branou pro všechny oficiální a vzácné návštěvy.Největším
unikátem je zde bezesporu koberec. Šlapali po něm prezidenti, králové,japonský
císařský pár, britská královna, ale také hudebníci Mick Jagger, Paul Mc Cartney
či Michael Jackson.

Návrat do reality
Ze sálu vycházíme na chodbu, která vede na Pacassiho schodiště z 18. století,
po němž hosté vystoupají právě do Trůnního sálu. Pokud by však vkráčeli do
protilehlých dveří, ocitli by se v oáze klidu. Bez blesku fotoaparátu,povinných
úsměvů a stisku rukou, ve VIP apartmá.
Obloukem jsme zpátky v Janákově hale a procházíme otiskem zatím
poslední úpravyinteriéru, velkými dveřmi ve zlatém rámu, zabezpečenými
současnou technikou.Jediný krok a jsme zpátky v současnosti.



Proč je hradní ulička Zlatá ?...
Slávu Zlaté uličky založil císař Rudolf II.a jméno ji daly zlatníci.Stala se klenotem Pražského hradu.Zlatá  ulička dostala jméno po zlatnicích, kteří ji obývali od 17.století.Její historie však sahá až do století patnáctého. Na počátku jedné z nejvyhledávanějších návštěvnických atrakcí Pražského hradu byla obranná hradba vystavena v 15.století hradním architektem Benediktem Riedem.Stavitel nechal v mohutné hradbě vyklenout oblouky a prostor, který v nich vznikl, začal využívat chudší personál hradu jako nouzové přístřeší. Lídě si výklenky zakryli prkny nebo nějakou provizorní stěnou a uvnitř přebývali.Zlatá ulička patří k nejromantičtějším částem Hradu a zároveň je cenným dokumentem o životě na okraji společenského žebříčku přímo v sídle českých vládců.Císař Rudolf II.nakonec tomuhle obývání oblouku dál oficiální řád. V roce 1597 vydal dekret, kterým oblouky přidělil hradním střelcům,tedy personálu, který střežil vstupy do hradu.Střelci si mohli každý podle svých možností oblouky obestavět, vytvořit si skromný domeček.Základem se stala zadní stěna hradby a před ní představené zbývající stěny.Ani ve středověku však bydlení ve Zlat uličce nepatřilo zrovna k luxusním.Většina domků obsahovala jen jeden oblouk, pouze některé pak zahrnovaly oblouky dva.Nahlédnete - li dnes do obchodů a galerií v domech, můžete si o tehdejším životě udělat představu.Maličké místnosti s nízkými stropy, pec či ohniště v malé předsíni, někdy ještě padací dveře do sklepa.Pro vodu se chodilo do kašny na blízké náměstí svatého Jiří, záchod byl dlouhou dobu jediný pro celou uličku.

Zlato a kuřátko.....
Střelci začali domky postupně pronajímat, mnohdy i lidem, kteří jinak neměli s Hradem nic společného.Velmi často se tady usazovali zlatníci, kteří neměli peníze na zaplacení cechovních poplatků dole ve městě.Jejich přítomnost tedy přinesla uličce název Zlatnická a teprve v 19.století se název změnil na Zlatou.Skladba obyvatel tu byla pestrá, některé domečky se změnily v krčmy.dochovaly se zprávy o stížnostech jeptišek z Jirského kláštera, že je ruší hluk ze Zlatě uličky.Kromě zlatnického řemesla si však obyvatelé uličky malebných domků vydělávali i kuriózním způsobem, totiž posluhováním vězňům,kteří si odpykávali tresty v blízké bílé věží či Daliborce.Tahle vězení byla prominentní, obvykle je obývali urození provinilci, kteří byli dostatečně movití na to, aby si pobyt v žaláři celé délce hradby.Tam dokonce i jednu dobu byly posady s drůbeží.Zprávy o stížnostech některých obyvatel o prosakování neřádstva od drůbeže to potvrzují.

Kafka i vědma.....
V19.a 20.století už mnoho majitelů využívalo své domky ve Zlaté uličce jako turistickou atrakci.Stylově je vybavili a umožňovali návštěvníkům Hradu jejich prohlídku za úplatu.Kouzelná atmosféra místa lákala i přes skromné podmínky k životu do Zlaté uličky umělce.V domku číslo 22 žil v letech 1916 až 1917 spisovatel Franz Kavka.Domek totiž patřil jeho sestře Otýlii Davidové a ta ho bratrovi, který si toužil odpočinout od rušného středu Prahy,poskytla k užívání.V domku číslo 12 bydlel spisovatel a dramatik Jiří Mařánek, v domě číslo 14 pak ještě ve 40. letech minulého století žila proslulá pražská vědma, jasnovidka a kartářka Matylda Průšová.Příběh jedné z typických figurek Zlaté  uličky, která nakonec zemřela po výslechu na gestapu,dodnes připomíná zašlý vývěsní štít hned vedle domovních dveří.V roce 1952 vykoupila domečky Kancelář prezidenta republiky a vznikla jednotná koncepce na jejich úpravu.V domcích měla být vytvořena expozice evokujici život na Hradě v průběhu staletí.Byly tedy zařízeny historickým nábytkem, umístily se do nich figuríny, představující například mušketýra, alchymistů, podomka...Byl vypracován projekt na rekonstrukci a úpravu domků,na něm se podílel i Jiří Trnka. A současná pohádková barevnost domečků je výsledkem právě jeho fantazie.Původně tak barevné nebyly, ale Trnkovo pojetí jim dodalo pohádkovou atmosféru.Typická zahrádka se slunečnicemi před modrým domečkem ostatně jako by vypadla z Trnkových ilustrací.V současné době pronajímá Správa Pražského hradu jednotlivé domky na základě pravidelných výběrových řízení především jako prostory pro obchody a galerie.Turisté dnes za vstup do Zlaté uličky platí.Pokud vstupné platit nechcete, musíte do Zlatě uličky přijít buď před devátou ranní, nebo večer těsně před pátou.Krámky mají obvykle otevřeno do šesti a atmosféra rozzářené, zasněžené Zlatě uličky patří k tomu nejkrásnějšímu, co se dá při prohlídce Hradu zažít.

Nejvzácnější knihy na území České republiky.....

1.Kodex vyšehradský - rok vzniku asi 1085, hodnota nevyčíslitelná

2.Velislavova bible - rok vzniku asi 1340, hodnota stovky miliónů korun, možná miliarda korun

3.Pasionál abatyše Kunhuty - doba vzniku období gotiky,hodnota desítky miliónů,možná sto miliónů korun

4.Žaltář Hanuše z Kolovrat - rok vzniku 1438, hodnota desítky miliónů korun

5.Životy svatých otců - rok vzniku 1516, hodnota desítky miliónů korun

Je ještě pořád Nerudova?...
Jedna z nejznámějších pražských ulic je doslova řečištěm mohutného proudu turistů valícího ho se k Hradu a zase zpět.A podle toho to tam vypadá.Obchody se sklem a suvenýry, komerční galerie, směnárny, drahé restaurace s menu v několika jazycích,průčelí hotelu.To vše dělá podle mnoha malostranských usedlíků z Nerudovky skanzen, který už není k normálnímu žití.Je tedy Nerudova ulice ještě pořád českým rodinným stříbrem,rázovitou starosvětskou uličkou, kterou tak proslavil spisovatel, po němž se dnes tato strmá část Královské cesty pod samotným Hradem jmenuje?Nebo se už stala tím, co nazývají skeptici pražským Disneylandem, tedy předraženou duchaprázdnou kulisou pro turisty, v níž už není místo pro obyčejný obchod s potravinami, trafiku či normální hospodu?Pravda je někde uprostřed.I kdyby Nerudovu ulici neproslavil samotný Jan Neruda v Povídkách malostranských, patřila by i tak mezi nejcennější poklady staré Prahy.Její mimořádnost spočívá v koncentraci té nejcennější architektury a bohaté, v mnoha případech až mystické historie jednotlivých domů ve svahu jednoho z dominantních pražských kopců.Honosné barokní paláce tvořily její nádhernou atmosféru stejně jako průčelí měšanských domů.Proslulí stavitele a sochaři, množství domovních znamení a spousta zajímavých a slavných lidí, kteří v oněch dobách žili, to vše dodnes tvoří ducha Nerudovy ulice. Těžko uvěřit , že by ho zabilo pár obchodů s předraženým broušeným sklem.Nerudova ulice totiž patřila k důležitým místům Prahy mnohem dříve, než dostala jméno po svém slavném rodákovi.

Její dlažbu rozeznívala kopyta koní českých králů a ozvěna té slávy je slyšet v zákoutích malebné a tajemné ulice dodnes.

Strmá ulice pod Hradem se nejdříve jmenovala Strahovská, ale její horní část nesla jméno Na Dláždění.Do roku 1711 dělila dnešní Nerudovu ulici na dvě části Černá či Hansturkovská brána s cimbuřím a padacím mostem, která pocházela už z přemyslovských dob.Kvůli lepší sjízdnosti se napříč ulicí kladly dřevěné krokve, německy zvané sparren.Od 17. do 19.století se tedy ulici říkalo Sparrengasse.Údajně kvůli chybnému zápisu v městských listinách se pak ulici říkalo i Sporengasse, český Ostruhová.Dlouho se pak tradovalo,že název Ostruhová dostala ulice proto, že jezdci museli v příkrém stoupání pobízet koně ostruhami, ale pravda to prý není.Stavby v Nerudově ulici dodnes zdobí řada domovních znamení a mnoha připomínají slavnou historii obyvatel takto označených domů.Jan Neruda například bydlel v domě U Dvou slunců, kde měl jeho otec krám.Později se usadil v domě U Tři černých orlů.Dům U Tři housliček obývala houslařská dynastie Edlingerů, na jejichž nástroj hrál i Beethoven.Se svými necelými šesti metry šířky má tento dům i primát jedné z nejužších staveb staré Prahy.V domě U Zlaté podlovy byla vůbec první lékárna na Malé Straně a slavný svůdce Casanova tam prý jednou lékárníkovi zaplatil zaručeným receptem na slábnoucí mužskou potenci.V domě U Zeleného raka žil nějakou dobu malíř Petr Brandl,v domě U Bílého anděla pak český cestovatel Emil Holub.V Bretfeldském paláci v čísle 33 pobýval Mozart, mouřeníny ve stupni bráně Morzinského paláce s číslem 5, stavby od architekta Santiniho, vytvořil proslulý barokní sochař Maxmilián Brokoff.V domě číslo 3 sídlila Kajetánka, divadlo v němž tvořil Josef Kajetán Tyl a hrál Karel Hynek Mácha.

I dnes, přestože to tak na první pohled nevypadá, se v Nerudovce ještě stále bydlí.

I když se život v Nerudově ulici zřejmě už nikdy nevrátí do stagnujícího poklidu 70. a 80. let minulého století, nepřestane být tahle ulice jedním ze symbolů české kultury a historie. Stačí se po ní projít někdy v noci.Za oslňujícími cizojazyčnými nápisy s neonovými reklamnimy štíty barů a směnáren lze ještě stále spatřit stará dobrá domovní znamení.A také stíny všech těch důvěrně známých postav a postaviček, kterými svoji ulici jednou provždy zabydlel sám Jan Neruda.

Srdce Prahy tiká...

Co je vidět na orloji...

Pražský orloj ukazuje střední sluneční čas,staročeský,planetní,hvězdný a německý čas i měsíční fáze.

Celý orloj - čtyřiadvacetník - ukazuje staročeskou hodinu ,odvozenou ve středověku od italské,počítá se od západu slunce.

Orloj půlový - německá hodina,má římské číslice, dvanáct hodin pro dopoledne a dvanáct pro odpoledne.

Tmavý pruh ukazuje astronomický soumrak.

Zlacené křivky - planetní(babylonský) čas,počítá se dvanáct hodin od východu do západu slunce.

Obrazy znamení zvěrokruhu namaloval Josef Mánes.

U ciferníku se pohybují postavy nazvané Smrtka,Turek,Marnivec a Lakomec.

Ve dvou okénkách pochoduje dvanáct apoštolů.

V nejvyšším okénku po průvodu apoštolů kokrhá kohout.

Říká se, že Praha je stověžatá. Ne každá věž má své hodiny, ale i tak jich je na špičkách matky měst šest desítek.Své velké hodiny mají i paláce a jiné významné domy.Proto má Praha také muže, kteří lezou do věží a na půdy, hodiny čistí, opravují,rozebírají a zase skládají. Nebo vyrobí hodiny nové.

Každé staré, velké mechanické hodiny mají své kouzlo.A každé jsou jiné.Jedno však mívaly společné.Každý den musel někdo vyšplhat ke strojku a klikou je natáhnout,aby hodiny vydržely celý den.Srovnal vždycky i nějakou tu minutku, o kterou se ručičky odchýlily od přesného času.Po válce se začaly hodiny předělávat na elektrický pohon.Paradoxně tak některé přestaly jít přesně.Když se stroj kontroloval jen jednou za týden nebo ještě méně často, minutky se nasčítaly a hodiny měly ostudu.

Dnes zbyly v Praze jediné hodiny, které se každý den natahují klikou - ty na Loretě.

Nový stroj nedávno dostaly také největší pražské hodiny, jejichž ciferník má šest metrů v průměru.Jde o prosklené hodiny na věži kostela Nejsvětěšího srdce paně na náměstí Jiřího z Poděbrad.Dnes už jsou skoro všechny stroje vybaveny zařízením,které přijímá časový signál ze satelitu. Jdou tedy přesně.

Orloj ale má zcela jiné srdce...

Takže - jak to vlastně bylo s pražským orlojem? Už v roce 1405 byly uvedeny do chodu hodiny na věži Staroměstské radnice V roce 1410 pak postavil orloj Mikuláš z Kadaně.Výpočty pro stroj dělali učenci z Univerzity Karlovy a ručně kovaná kola z té doby se v orloji otáčejí dodnes.Stejně jako starší kola pro odbíjení vězních hodin,která byla k orloji připojena. Tehdy ale neměl orloj boční ciferníky,nekorzovali na něm apoštolově ani necinkala smrtka.Ukazoval čas, datum a postavení planet.

Mistr Hanuš ovšem skutečně existoval.Byl orlojníkem asi osmdesát let po spuštění stroje a hodně orloj zdokonalil.Nebyl ale oslepen ani nezastavil chod stroje.Po něm přišli další ,,ošetřovatelé"a zdokonalovatelé.Veselá historka se traduje o Janu Steinmeisselovi - přijal funkci orlojníka, prohlédl si stroj a hned druhý den přišel s hrůzou v očích vrátit klíče.

Zajímavou postavou byl na sklonku šestnáctého století Jan Táborský.Dostal orloj do péče, když orloj stál.Opravil ho, propojil kalendář s hodinami a přidal dvanáctihodinový číselník s římskými číslicemi. Sepsal pro své následovníky knihu, v níž zaznamenal opravy a dal návod k vypočtům postavení Slunce a Měsíce. Jenže pak málem způsobil požár a byl vyměněn. Po čase ho konšelé přišli žádat, aby se vrátil zpět do funkce, což prý učinil. Jen ta kniha se nedochovala, existuje však její opis z roku 1588.

Přesne srdce orloje...

Doby, kdy orloj stál, se v jeho historii často opakovaly. Už v osmnáctém století se uvažovalo o jeho odstranění, naštěstí se našel muž, který orloj v roce 1787 opravil.Víme, že se jmenoval Jan Klein. Od roku 1824 zase orloj stál a spuštěn byl po více než čtyřiceti letech.

Poslední velkou pohromou bylo bombardování Prahy na sklonku druhé světové války.Tehdy, stejně jako dnes, se o orloj starala firma Hainz

Pražský orloj se natahovat nemusí. I jeho stroj už pohání elektřina.Srdce orloje vyrobil potomek slavného vynálezce Božka - Romuald Božek.Zkonstruoval speciální chronometr, který je dnes srdcem hodin.To srdce udává takt hodinám. A tepot těch slavných hodin zní jako tlukot srdce Prahy.

Praha.... je hlavní město České republiky plná památek a kouzelných pověstí.
První okruh...

1.Prašná brána,2. Staroměstské náměstí, orloj,3. Karlův most, dům U Válečku, Kampa,4. Jezulátko,5. Nerudovka,6. Loreta, 7.Hrad, Staré zámecké schody,8 židovský hřbitov, 9.Staroměstské náměstí - dům U Kamenného zvonu, Ungelt, 10.kostel Svatý Jakub.

1. Prašná brána.....

K tomuto důležitému orientačnímu bodu trefíte snadno od Hlavního i Masarykova nádraží nebo metrem trasy B na stanici Náměstí Republiky. Tady začíná královská cesta, tudy vcházely do hlavního města korunovační průvody českých králů. Gotická brána dostala své jméno už v 18 století, kdy tu měla stráž skladiště střelného prachu

Tip: Vyšlápněte si všech 186 schodů a rozhlédněte se. Uvidíte stověžatou Prahu jako na dlani a můžete zkusit odhadnout další zastávky našeho výletu.

2.Srdce Prahy.....

Od Prašné brány vede Celetná ulice až na Staroměstské náměstí. Všechny ulice v okolí mají jména po řemeslnících, kteří se v nich soustřeďovali - Truhlářská, Soukenická...Ale proč Celetná? To je od slova caletník - pekař perníku. Z ústí ulice uvidíte Staroměstskou radnici i orloj.

Podle pověsti postavil orloj na objednávku pražských radních Mistr Hanuš. Aby nemohl už nikomu vybudovat podobný zázrak, hradní ho nechali oslepit. Mistr Hanuš se proto nechal dovést k hodinovému stroji, sáhl do soukolí a orloj zastavil. Sto let ho potom nikdo nedokázal opravit.

Nebylo to tak - orloj byl postaven podle výpočtu učenců z Karlovy univerzity v roce 1410 a od té doby ho pohanějí stejná ručně kovaná kola.

Tip:Všimněte si nejen dvanácti apoštolů, ale také čtyř pohyblivých figur kolem ciferníku - smrtka kývá na Turka, ale ten vrtí hlavou, nechce s ní jít. Lakomec potřásá měšcem a marnivec se vzhlíží v zrcadle.Celé představení ukončí kohout svým kokrháním.

3.Zázrak u mostu.....

Proplést se přes malý rynek a uličkami kolem Klementina(uvnitř je krásná veliká knihovna a právě tady se už po staletí zaznamenává počasí a teplotní rekordy) na Karlův most je docela jednoduché. Většinou stačí jít s davem. Most dal postavit císař Karel, tehdy ještě bez soch, ale trval prý na tom, aby se malta vylepšovala vajíčky. Od těch dob se traduje historka o jednom českém městě, odkud poslali vejce na most vařená na tvrdo - aby se cestou nerozbila.

Tip: Na druhém břehu stojí dům U Válečku.Jeho okna se dívají na most, v průčelí je obraz panny Marie, věčné světýlko a dva dřevěné válečky ze starodávného mandlu.

Ten obraz dělá zázraky. Připlul kdysi za veliké povodně - sotva ho Malostranští vylovili a začali se k němu modlit, voda opadla.Pověsili obraz na dům, kde byl mandl. Ten starý mandl se jednoho dne rozpadl.Těžká korba plná kamenů spadla rovnou na dívku, jež mandl obsluhovala.Dívka to byla hodná a zbožná, modlila se k panně Marii z toho obrázku, a- světě, div se! -když ji vyprostili, nebylo ji vůbec nic.

4.Odbočka k Jezulátku.....

Jste - li zdatní chodci, sejděte na Kampu. Přidáte si kousek romantické cesty. Na konci náměstí stojí dům, kde žil Jan Werich.Když těsně před ním zabočíte vpravo, přijdete k domu, jehož balkónek zdobí dvě vily - tady žil malíř Jiří Trnka. Před domem uvidíte známé mlýnské kolo a úzkým průchodem se dostanete na Velkopřevorské náměstí ke zdi, na kterou se odedávna píšou vzkazy a básně.Podle pomníčku, jež tu vznikl, se jí posledních pár let říká Lennonova. Odtud kolem sídla maltézských rytířů a Nostického paláce dojdete ke kostelu Panny Marie Vítězné.Tady se můžete podívat na slavné Pražské Jezulátko. Pak Karmelitskou ulicí snadno dojdete na Malostranské náměstí. Když si nechcete výlet prodloužit, běžte z Karlova mostu na náměstí rovnou.

Tip:

Další vyhlídkou, která se vám nabízí, je věž tohoto chrámu.

5.Obrázkové domy.....

Nerudova ulice, to je pravá pokladnice domovních znamení. Chcete vidět jedno z nejkurióznějších? Seběhnete pár schodů vlevo na Jánský vršek a uvidíte dům U Osla v kolébce. Tady prý ve věži konával své pokusy sám magistr Kelly, kterého do Prahy pozval Rudolf II. Magistr neměl uši - kdysi mu je v Anglii usekli za šarlatánství, nosil proto dlouhé vlasy. Jednou domácí onemocnělo dítko. Volala tedy na magistra do věže, zda by ji nepomohl.Jak se vyklonil, vítr jeho vlasy nadzvedl a ukázaly se ošklivé jizvy. Kelly se urazil a z nemocného dítěte udělal v kolébce oslíka. Nešťastná matka se dlouho musela modlit v nedalekém kostelíku, aby vše napravila.

Až budete zase stoupat Nerudovkou, nezapomeňte na dům U Dvou slunců, kde žil Jan Neruda, a pak pokračujte po Radničních schodech vzhůru, až dojdete na Loretánské náměstí.

Tip: Cestu na Jánský vršek nedoporučujeme v pátek o půlnoci. To tady straší bezhlavý hořící kostlivec, a protože se neví, co by ho vysvobodilo, bude tu nejspíš strašit navěky.

6.Mariánská zvonkohra.....

Nejlépe je přijít k loretánskému klášteru chvíli před celou hodinou a vyčkat. Pověstná zvonkohra začne vyzvánět mariánský chorall. Víte, že Loreta má poslední hodiny v celé Praze, které se každý den ručně natahují? A pověst o zvoncích znáte?

Tenkrát žila v uličce nazvané Nový svět chudá vdova se spoustou dětí. Na nejhorší časy si schovávala šňůru s penízky, které její děti dostaly při křtu.Pro každého jeden. A zlé časy přišly - v Praze začal řádit mor. Vdově zemřelo první dítě. S pláčem stáhla penízek ze šňůry a donesla ho do Lorety, aby za jeho duši pověsili na věž zvonek. Jen došla domů,zas stahovala penízek a její děti - jedno za druhým - umíraly. Když se pak vrátila domů sama a s prázdnou šňůrkou, i ona ulehla, také nemocná.,,Kdo teď ale nechá zvonit za mou duši?" ptala se smutně.V tu chvíli se rozezněly všechny loretánské zvonky a od těch dob pravidelně vyzvánějí.

Tip:Před zvoněním nebo po něm máte dvě možnosti - buď si jdete do kláštera prohlédnout zlatý poklad, nebo si dejte naproti U Černého vola.jednoho ,,kozla''.Je to jedna z posledních normálních hospod v historickém centru Prahy.

7.Kde se střílelo.....

Až půjdete zpátky,nevracejte se na schody, ale jděte rovnou na Hrad.O Chrámu svatého Víta, o bazilice svatého Jiří nebo o Zlaté uličce by se daly napsat tlusté knihy.Jen si je v klidu prohlédněte, a pokud vás ještě neopustila láska k věžím,můžete nejen na věž Svatovítského chrámu,ale až do Daliborky,kde se uvězněný zeman z Kozojed naučil hrát z dlouhé chvíle na housle.Když míříte na Staré zámecké schody,v pravo je krásná vyhlídka s cimbuřím.To je místo, kde stával kanon,kterým se střílelo v Praze poledne.Výstřel byl znamením pro zvoníky, aby začalo z kostelů znít poledne.

Tip:Než sejdete až k vyhlídce, odbočte vlevo do purkrabství - zastávku ocení děti.Je tu muzeum hraček s největší tuzemskou sbírkou barbín.

8.Zákoutí Starého Města.....

Sejít zámecké schody je hráčka stejně jako přejít Vltavu k Rudolfínu.Pak za silnicí a za Uměleckoprůmyslovým muzeem natrefíte na starý židovský hřbitov, kde je prý pochován i tvůrce slavného Golema - rabbi Low.Kolem hřbitova se kdysi rozkládalo židovské ghetto. Už dávno je strhli, ale zůstalo několik synagog,u hřbitova stojí také židovské muzeum.Spletité uličky nebo široká Pařížská třída vás zavedou znovu na Staroměstské náměstí, na jeho druhý okraj.

Tip:Zlé jazyky tvrdí, že nejkrásnější výhled na hřbitov je z dámské toalety v Uměleckoprůmyslovém muzeu.Tak jestli se vám chce...,tedy do muzea...

9.Tajemný Turek v Ungeltu.....

Vlevo teď uvidíte skvost. Dům, který jste před tím měli za zády, je jedním z nejstarších a nejvzácnějších v Praze.Je gotický, postavený ještě před nástupem Jana Lucemburského na trůn.Prý v něm pobývali i členové královské rodiny.Dnes jsou uvnitř výstavní sály.Mezi tímto domem a Týnským chrámem vede úzká ulička.Tudy se jde do kouzelného dvora - zvaného Ungelt.Tady kdysi dávno proclívali kupci zboží,které přivezli do Prahy prodat, tady byly stáje pro koně a hospody...Dnes tu prý v noci obchází Turek a vláčí po dláždění za zlaté copy dívčí hlavu.Pověst pravý:V jedné z těch hospod měli krásnou dceru.Zamiloval se do ní turecký kupec a ona mu dala slovo.Jel si domů zařídit vše potřebné, jenže děvče se mezitím zakoukalo do jiného. Když se Turek vrátil, právě se vdávalo. Nenápadně vylákal nevěstu ven a od té doby ji už nikdo neviděl.Až po letech se začalo zjevovat to strašidlo.Ve sklepě pak vykopali hlavu a kus dál i tělo.Turek prý, když dívku ze žárlivosti zabil, nosil dlouhá léta její hlavu s sebou po světě, jež na něj začala mluvit a zaklínat ho aby ji vrátil k tělu.Pak ji tam raději odvezl.

Ungelt byl před lety kompletně zrekonstruován.Je to velice klidné a příjemné místo. Jen restaurace jsou tu poněkud dražší.

Tip:Hned v sousedním domě U Prstenu si můžete nejen prohlédnout krásné sbírky umění, ale také zavítat do stejnojmenné, cenově vlídné kavárny.Za dveřmi v právo visí něco, co silné připomíná sušenou lidskou ruku.A podle pověsti to taky mumifikovaná ruka je.Soška Panny Marie v tomto kostele neměla dřív o drahé dárky nouzi.Modlili s k ní a projevovali ji vděk bohatí kupci z blízkého Ungeltu.Bývalá prý úplně ověšená šperky, což zlákalo jednoho zlodějíčka...Nechal se večer schovaný zamknout v kostele a pak šel panenku ,,očesat".Jenže Madona ho chytla za ruku a už nepustila.Když ho ráno našli, museli mu ruku odseknout, aby ho dostali pryč.Dodnes ruka visí na zdi kostela jako varování.Když svatého Jakuba obejdete, stojíte za obchodním domem Kotva.Odtud je už jen pár kroků k místu,odkud jsme vyšli - k Prašné bráně.

Kostel s useknutou rukou.....

10.Kdo snese ještě jednu pověst, nechť projde Ungeltem napříč.Stane před kostelem svatého Jakuba.